Jaroslav Šůla (Hradec Králové)
Zcela oprávněně vzrůstá zájem o historii československých regionálních poboček Společnosti přátel Lužice v meziválečném období, které nemalou měrou doplňovaly dění v pražském centru. Poznáním těchto regionálních snah na podporu bratrského národa1 vynikne úsilí českého národa o zachování národní svébytnosti původních obyvatel Horní a Dolní Lužice a doplní dějiny slovanského smýšlení českého národa v XIX. a XX. století, které nikdy nebylo blouznivým politickým pochybením v období českého národního obrození a následujících desetiletí, kdy národ musel čelit agresivním velkoněmeckým tendencím svých sousedů.
V dějinách česko-lužickosrbských vztahů zaujímá město Hradec Králové neopomenutelné místo, i když ne zcela poznané a doposud doceněné. Známe česko-lužickosrbské kulturní vztahy v XVIII. – XIX. století2, méně již známe kulturní vztahy česko-lužickosrbské odehrávající se v této době a poněkud později v regionech. Jsou zapomenuty v samotném Hradci Králové, a proto píši následující řádky3. Hradec Králové má totiž v česko-lužickosrbských kulturních stycích čestné místo, neboť se zde narodil Adolf Černý, který se stal prvním lektorem lužickosrbského jazyka a literatury na Karlo-Ferdinandově univerzitě v zimním semestru 1901/1902, jehož přednášky navštěvoval i pozdější profesor sorabistiky na Univerzitě Karlově PhDr. Josef Páta, popravený nacistickými okupanty v době heydrichiády v Praze.
PhDr. h. c. (1946 Univerzita Karlova v Praze; 1947 Jagellonská univerzita v Krakově) Adolf Černý, básník (jako básník, opěvující krásu rodného města a okolí, používal pseudonym Jan Rokyta; svou básnickou prvotinu vydal roku 1897), publicista, redaktor a překladatel ze slovanských jazyků do češtiny (a rovněž naopak), stoupenec masarykovského realismu a průkopník duchovního sblížení mezi slovanskými národy se narodil v Hradci Králové dne 19. srpna 1864. Přednášel na hradeckém učitelském ústavu (do roku 1896) a poté v Praze. Byl všestranně vzdělaný slavista. Roku 1901 byl ustanoven lektorem polštiny a lužické srbštiny na pražské univerzitě, od roku 1911 též srbochorvatštiny. Jako expert při československé delegaci na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 se snažil všemožně podporovat národněosvobozenecké hnutí Lužických Srbů. Téměř jedno desetiletí, do roku 1927, působil jako ministerský rada v československém ministerstvu zahraničních věcí (v letech 1922–1923 pracoval jako legační rada při československém vyslanectví ve Varšavě). Miloval všechny slovanské národy, ale jeho srdci byli nejbližší Lužičtí Srbové, mezi které přišel poprvé roku 1884 a kterým od té doby věnoval nejvíce práce a pozornosti, takže právem bývá považován za lužickosrbského národního buditele. Založil časopis „Slovanský přehled“ (redigoval ho v letech 1898–1914 a poté 1925–1932) a když roku 1907 byl založený Česko-lužický spolek, nesl jeho jméno na poctu jeho zásluh pro Lužické Srby (Česko-lužický spolek „Adolfa Černého“ v Praze; byl v roce 1932 přejmenován na Společnost přátel Lužice). Členy spolku se stali i občané Hradce Králové4. Za svou literární činnost byl 11. prosince 1916 zvolen dopisujícím členem IV. třídy České akademie věd a umění v oboru slovanských studií. Z nejvýznamnějších prací Adolfa Černého, věnovaných lužickosrbské tématice, je nutno zmínit: Wobydlenje łužiskich Serbow (1889), Lužické obrázky (1890), Svatba u Lužických Srbů (1893), Různé listy o Lužici (1894), Mythiske bytosće łužiskich Serbow (1893–1898), Stawizny basnistwa łužiskich Serbow I. (1910), Lužice a Lužičtí Srbové (1912), Lužická otázka (1918). Byl velice zklamán výsledky mírové konference roku 1919 pro Lužici a později doufal, že je napraví vývoj po II. světové válce. Těmto svým názorům dal průchod ve druhém vydání svého spisu Lužická otázka (1945), kdy napsal: „Kéž se záchrana Luž. Srbů opravdu splní, aby ponecháním jich v Německu nebyli vydáni konečné záhubě na další posilu panovačných a války lačných Němců slovanskou krví! … A doufejme, že tato naděje se nyní splní nejen v zájmu Lužičanů a Slovanstva, ale i v zájmu evropského a světového míru.“5 Umřel 27. 12. 1952 v Praze, přičemž se jeho naděje podruhé nesplnily6.
První fázi královéhradecko-lužickosrbských styků zatím prozkoumanou nemáme – to je úkolem mladší badatelské slavistické generace. Rozvoj těchto styků ve druhé fázi je samozřejmě spojen se jménem Adolf Černý. V době jeho hradeckého pobytu ho totiž navštěvovali jeho srbští přátelé a máme např. zachycenou návštěvu hornolužickosrbského básníka Michała Hórnika (1. 9. 1833 – 22. 2. 1894), římskokatolického duchovního (kanovníka) v Budyšíně, básníka, filologa, literárního historika, redaktora lužickosrbských časopisů a etnografa, všestranného buditele lužických Srbů. Hórnik přijel k Ad. Černému do Hradce Králové z Jánských Lázní v úterý dne 15. července 1890, odpoledne si prohlížel město a navštívil bojiště z roku 1866. Ve středu 16. 7. 1890 mu královéhradecký osvětový spolek „Beseda“ uspořádal přátelský večer. „Ve středu a ve čtvrtek meškal v městě našem statečný vůdce a křisitel Srbů Lužických, kanovník budyšinský p. M. Hórnik. Přijel k nám, aby navštívil přítele svého a horlitele za věc srbskou p. učitele A. Černého a pak aby se poohledl v městě i okolí jeho. [ … ] Po osmé hod. zavítal pan kanovník v průvodu p. Černého do Besedy a byl tu zástupci výboru jakož i přítomnými pány vřele uvítán. Milý stařeček byl patrně příjemně překvapen srdečností, s níž se mu vstříc přišlo a tiskl každému ruku a měl pro každého příjemné slovo. [ … ] Ve chvíli rozproudil se čilý hovor, točící se ovšem ponejvíce kolem poměrů lužických a se všech stran projevovány vřelé sympatie tomuto o bytí své houževnatě zápasícímu kmenu slovanskému. Všeobecný rozruch vyvolala zdravice, pronesená p. nám. Pospíšilem, kterýž nadšenými slovy dotýkal se probuzení lidu srbského v Lužici a vzdával čest velikým v tom směru zásluhám vzácného hosta, jejž v Besedě i v Hradci vítal, přeje mu, aby dočkal se splnění svých ideálů. Hlučný souhlas provázel slova řečníkova a rovněž tak vřele přijat přípitek p. Hórnika, kterýž, odpovídaje p. Pospíšilovi, velice pochlebně se o národu českém vyslovil a jemu na počest pohár pozdvihl. Na to ujal se slova p. A. Černý a v delší řeči líčil poměry lužické i zásluhy, jichž si právě p. Hórnik o věc lužickou a tím i věc Slovanskou získal. Řeč svoji zakončil delším lužickým přípitkem budoucnosti lužického národa. Přednáška ta přijata s všeobecným povděkem. Po té rozproudila se živá zábava místností, čilý hovor, zpěv a hudba se střídaly (zpíván též lužický sbor) a než jsme se nadáli, nadešla chvíle rozchodu.“7 Na závěr své návštěvy napsal M. Hórnik do pamětní knihy „Besedy“8. „Łužica, lěstotki k čěskemu kralostwu słušaca, je politiscy wotdźelena a wšelako rozkuskowana, ale serbski [podtrhl M. Hórnik] lud prócuje so w kulturnych dźěłach. Čěski narod slědować, a z tym zwostawa duchowny zwjazk mjez łužickimi Serbami a mjez najbližšimi jim słowjanskimi bratrami – přikładnymi Čechami. Tuž přeju čěskim narodnym prócowanjam na wšón další přichod „Na zdar!“.
Michał Hórnik,
kanonik a faraŕ z Budyšina.
16. čce 1890.“
Pan kanovník M. Hórník si ve čtvrtek prohlédl sbírky královéhradeckého městského muzea, odpoledne navštívil odbornou školu a pouchovský hřbitov a v pátek 18. července 1890 ráno odejel přes Liberec do Budyšína. Nutno říci, že Hórnikova návštěva jistě nebyla v Hradci Králové ojedinělou. Příštího roku navštívil Adolfa Černého hornolužický buditel a spisovatel, bývalý člen Lužického semináře a pražské Serbowky, redaktor časopisu Katolski Posoł a editor náboženské literatury Jakub Skala (1851–1925), děkan kapituly sv. Petra v Budyšíně. I on navštívil královéhradeckou Besedu a do její pamětní podpisové knihy napsal:9 „Kóždy narod ma nic jeno prawo, ale tež winowatosć existency. Tuž dyrbi kóždy dźěłać na polu wot Boha jemu připokazanym. Wobdźiwowajcy wuspěch, z kotrymž je čěski narod w poslednich lětdźesatkach tak horliwje dźěłał, njewustawamy tež my za swój ludźik, swój horco lubowany narod dźěłać w nadźiji, zo njebudźe tež naše dźěło bjez žohnowanja. – Wutrobnje přeju Wam kaž nam: Zdař Bůh!
W Kralowje Hradcu 30. aug. 1891.
Jakub Skala
faraŕ z Budyšina (prjedawši kapłan Hórnikowy)“.
Asi by bylo zbytečné pochybovat, že těch lužickosrbských návštěv v Hradci Králové u Adolfa Černého bylo více, ale to by mělo být předmětem dalšího výzkumu. Odchodem Černého do Prahy asi královéhradecko-lužickosrbské styky nebyly již tak četné. Přesto můžeme říci, že v Hradci Králové byla koncem XIX. a ve XX. století lužickosrbská problematika známá, zejména historikům a lingvistům působícím na tamních středních školách.
Ve vzniklé Československé republice byly pro česko-lužické styky nové podmínky. Tak např. v neděli 5. srpna 1923 „zavítali na Královéhradecko lužicko-srbští družstevníci pod vedením ředitele Svazu lužických Raiffeisenových záložen, J. Symanka z Baćoně. Této exkurse zúčastnili se: předseda dozorčí rady Lužického velkoobchodního družstva a pokladník Raiffeisenovy záložny v Zařečí pan M. Kral a pokladníci Jurij Wjela z Komorovna, Filip Jakubáš z Njebělčic a Jan Sěča z Malešec, vesměs učitelé. Hostům věnoval se inž. Hrubý a starosta Ulrych. Byli v Praskačce, v Kuklenách, v Předměřicích a ve Stěžerách.“10
V roce 1924 oslavoval A. Černý šedesátiny, které se staly velkou československo-lužickou manifestací. Jubileu bylo věnováno číslo 7 „Českolužického věstníku“. Fr. Tichý napsal zde stať Adolf Černý jako lužickosrbský básník (s. 41–42), M. Krječmaŕ K Ćišinského Formám podle dopisů Adolfa Černého Čišinskému (s. 42–44) a Josef Páta Literární dílo Adolfa Černého (s. 44–45; jde o výběrovou bibliografii sorabistických prací do roku 1917 včetně)11. Vyšel také samostatný sborník Slovanského přehledu12, Československé národopisné museum v Praze uspořádalo lužickosrbskou výstavu13,13) a výročí si povšimnul i český tisk. V Praze se konala 18. října 1924 oslava šedesátin Ad. Černého, na které pronesl hlavní projev Ludvík Kuba14. Různých poct se dostalo Ad. Černému i ve slovanské cizině15.
Hradec Králové oslavoval důstojně šedesáté narozeniny svého velkého rodáka ve dnech 19. a 20. září 1924 (již předtím, dne 18. srpna 1924, byl Ad. Černý jmenován čestným občanem Hradce Králové)16. Do Hradce přijela delegace z Horní a Dolní Lužice, vedená poslancem Arnošten Bartem a hudebním skladatelem Bjarnartem Krawcem, který večer prvého dne proslovil přednášku o Adolfu Černém a lužické písni. Dne 20. září uspořádala městská rada v Klicperově divadle oficiální oslavu, kterou zahájil vzletnou řečí starosta JUDr. František Ulrich. Za ústředí Českolužického spolku byli přítomni předseda J. Hejret, L. Kuba a jednatelé J. Cyž a Vl. Zmeškal. Přítomní členové slovanských delegací zdůrazňovali ve svém jazyku oslavencovy zásluhy o slovanskou vzájemnost. Tak vůdce Lužických Srbů Arnošt Bart zdůraznil vůli svého národa žít; Polák dr. Kurnatowski vzpomínal na polsko-českou spolupráci v dobách husitských; ukrajinský delegát dr. Kuśnir děkoval oslavenci, že pamatoval na jeho lid jako na rovnocenné bratry; Jihoslovan M. Murko zdůraznil, jak Ad. Černý pamatoval na Slovany v Dalmácii a Itálii; ruský spisovatel Vladislavjev líčil, jak prostému ruskému lidu mluví z duše Rokytova kniha Za Kristem. Hlavní hodnotící projev přednesl docent Karlovy university PhDr. Antonín Frinta. Na oslavě se hrály skladby, sbory a písně skladatele Bj. Krawce. Sbory mužské a smíšené provedl pěvecký odbor hradeckého Sokola. Následujícího dne – 21. září 1924 – byla prohlídka města a musea a jeho čítárny, kde pod vedením ředitele Ludvíka Domečky byla instalována výstavka Českolužického spolku „Adolf Černý“ v Praze, který zde vystavoval práce s lužickou tematikou (spisy Ad. Černého, spolkové tisky a drobné ukázky z lužickosrbské literatury). Následoval slavnostní banket, na kterém dr. Dragutin Prohaska, náměstek jugoslávského ministra osvěty, předal Ad. Černému řád sv. Sávy. Slavnostní projevy a vzpomínky pronášeli přítomní vzácní hosté: dr. F. Ulrich, spisovatel Ignát Herrmann, odborový rada československého ministerstva zahraničních věcí dr. O. Butter (vzpomínal Černého účasti na pařížské mírové konferenci i na vyslanectví ve Varšavě), předseda spolku redaktor Jan Hejret (nazval oslavence „otcem Lužice“), dolnolužická básnířka Mina Witkojc, Jan Cyž (v zastoupení lužickosrbské mládeže), malíř Měrćin Nowak odevzdal oslavenci šest svých perokreseb na podkladě Černého díla Mythiske bytosće, byl přečten dopis nejstaršího přítele Ad. Černého, kulturního vůdce dr. Arnošta Muky, ve kterém ho prosí, aby lužickým Srbům zůstal nadále ochráncem a otcem. Závěrem promluvil oslavenec. Odpoledne se konalo slavnostní otevření Rokytovy síně v Husově domě v Hradci Králové17. Průběh oslav podrobně sledoval místní hradecký tisk18.
Oslavy narozenin hradeckého rodáka byly impulsem k pokračování královéhradecko-lužickosrbských styků a k jejich rozvíjení. Tak již 27. března 1925 konala Masarykova lidová škola v síni Průmyslového musea v Hradci Králové úspěšnou přednášku jednatele spolku Vladimíra Zmeškala o Lužici a Lužických Srbech (nazvanou Napříč slovanskou Lužicí) s doprovodem světelných obrazů19 a o velikonočních svátcích (ve dnech 10. až 13. dubna 1925) odbor Klubu československých turistů v Hradci Králové uspořádal pod vedením svého předsedy městského důchodního K. Kašpara zájezd do Lužice, který byl „turisticky velmi vděčný“. Výprava, kterou tvořilo 25 účastníků, navštívila Dolní Lužici (mj. Chotěbuz – zde ji uvítala slečna Mina Witkojc, Blata, Lubnjow) a Horní Lužici (Kamjenc, Njebjelčicy, Pančicy, Klóštr – zde uviděla jízdu „křižáků“, Chrósćicy, Njeswačidło, Budyšín – zde byli účastníci v Srbském domě – a Zhořelec). Setkali se také s některými lužickosrbskými pracovníky a prožili přátelský kulturní večer ve slovanském duchu. Kritizovali ovšem německou drahotu a podivovali se, jak v republikánském Německu jsou oslavováni představitelé starých feudálních řádů20.
Výsledkem velikonočního zájezdu královéhradeckého odboru KČT bylo, že město Hradec Králové zprostředkovalo studium dvěma lužickosrbským studentům na hradeckém gymnasiu21. Jmenovali se Heřman Homola a Richard Jakobi22. V září 1933 nastoupil na Hospodářskou školu v městysi Kukleny u Hradce Králové (dnes je součástí města Hradec Králové) hornolužický student Jan Bělk a odbor Společnosti přátel Lužice v Hradci Králové převzal o studenta po dobu jeho hradeckého pobytu péči. Strávil v Hradci Králové jeden rok a studoval s vyznamenáním, absolutorium získal dne 14. července 193423.
Dne 3. dubna 1927 byla v hradeckém muzeu vernisáž obrazů Ludvíka Kuby, zasloužilého dokumentaristy obou Lužic24. V červenci 1928 uspořádal srbský pěvecký spolek Lumír, vedený B. Krawcem, zájezd do Československé republiky. Navštívil Prahu, Hradec Králové a Brno. Těšil se „neutuchajícímu zájmu jak obecenstva, tak denního tisku“. Ve výpravě byli i kulturní pracovníci Mina Witkojc, malířka Hanka Krawcec, učitel M. Nawka, redaktor Jan Skala, P. Krječmaŕ aj.25 Do Hradce Králové přijela 27členná skupina Lužičanů v úterý 24. července. Slovanským bratrům se dostalo grandiózního uvítání, které popsal kronikář města: „Uvítání hostí bylo upřímné, velkolepé. Tisíce lidí přišlo přivítati větev slovanského národa, která žije pod jhem germánským. Přítomna byla městská rada, zástupci místní vojenské posádky s pplk. gen. št. Frant. Lančem v čele, Sokolové, legionáři, DTJ, pěvecké spolky „Smetana“, „Vlastimil“ a mnoho jiných. Jménem města a občanstva přivítal vzácné návštěvníky p. MUDr. Batěk. Malá děvčátka v národních krojích předala vůdci výpravy kytici se stuhami. Za provolávání zdaru zahrála hudba hymnu hostí, kteří ji radostně také zazpívali. Nyní seřadili se hosté a korporace do průvodu, který ubíral se do města, zdraven tisícihlavým zástupem. Na Husově náměstí zastavil se u pomníku pana presidenta, hudba zahrála naše hymny a vůdce výpravy [Bj. Krawc] položil po procítěném proslovu k pomníku kytici se stuhami.“ „Večer sešli se hosté v zahradě restaurace „Na nábřeží“, kde – jak sami tvrdili – cítili se jako doma. Večeru přítomny byly pěvecké spolky, legionáři, městská rada a jiní. Pěvecký spolek „Smetana“ uvítal příchod hostí Smetanovým „Věnem“. Nescházely nezbytné, avšak od srdce jdoucí proslovy. Spolek „Smetana“ zpíval ještě některé národní písně. Ve středu 25. t. m. navštívili Lužičané některé průmyslové závody, Petrofovu továrnu, Družstevní mlékárnu, pivovar, prohlédli si museum, nové gymnasium, obecné a občanské školy, různé památnosti města, popatřili též s návrší „Zámečku“ na pěknou naši polabskou rovinu s bojištěm z r. 1866, kde bojovalo též mnoho Srbů saských po boku rakouských vojáků proti Srbům pruským. Večer sešel se – možno říci – celý Hradec ke krásnému srbskému večeru v Jiráskových sadech. Za krásné pohody milý náš sad kvetl svojí krásou, zářil přátelstvím k našim drahým nám Srbům a zněl písní a hudbou. Koncertovala hudba 4. pluku. Výborně secvičený sbor Lužických Srbů přednesl pod vedením skladatele Krawce řadu lidových písní srbských a také písní Krawcových. Hosté předvedli také v národních krojích ukázky svých lidových tanců. Pěvecký spolek „Smetana“ s kuklenským „Vlastimilem“ zapěly pod taktovkou p. Pochyby řadu sborů. Profesor dr. J. Hořejší podal obecenstvu pěkný relief dějin, života a snah Lužických Srbů. … Družná přátelská zábava trvala dlouho do noci. Ve čtvrtek odjeli Lužičané do Brna. Budou míti oni i my v Hradci pěkné vzpomínky.“26 V Hradci Králové tehdy vystupovala koncertní pěvkyně paní Rut Krawcec a slečny Hanka, Karin a Katka Krawcec. „Hradec poznal lužické písně a tance i skladby lužických skladatelů a sbratřil se srdečně s milými hosty. Kéž i oni poznají, že bratrství Hradečanů je věrné a trvalé. Kéž přibývá členů česko-lužického spolku, odběratelů lužických časopisů a knih, československých turistů po Lužici i českých hostitelů lužicko-srbských dětí a dorostu. Věřme s Lužičany v budoucnost Slovanstva, učme se od nich víře ve svůj národ i v slovanské sblížení, osvědčujme svou víru činy a provázejme jejich dobrý boj věrnou a účinnou láskou.“27
Prohlubující se styky Královéhradečanů ústily v založení místního odboru Česko-lužického spolku „Adolf Černý“ v Praze. Již listopadová výborová a členská schůze Česko-lužického spolku v roce 1928 „s povděkem“ přijala zprávu o zakládání nového odboru spolku v Hradci Králové pod vedením vrchního železničního rady B. Bretschneidera28 a krátce nato ohlásila jeho první akci – dne 28. listopadu 1928 se odbočka uvedla lužickým večerem, který byl zahájen hymnou Lužických Srbů, kterou zapěl pěvecký spolek „Smetana“. O Lužici, její minulosti a přítomnosti, přednášel profesor B. Dobiáš („vřelými slovy nastínil minulost i přítomnost tohoto statečného zbytku národa, který důvěřivě hledá u nás porozumění a podporu ve svém boji o záchranu“), dále vystupovali profesor F. Teršl a jako host Měranka Lešawic („která temperamentně, hlasem schopným jemných odstínů i silnějších akcentů, jinde zase s velkou roztomilostí přednesla řadu srbských básní“) v národním kroji29. Oficiálně se však hradecký odbor ustavil až ve středu 9. ledna 1929. Předsedou byl zvolen MUDr. Leopold Batěk, jednatelem B. Bretschneider a pokladníkem řídící učitel Jan Kinský. Do odbočky se přihlásilo 70 členů, z nich 6 zakládajících30.
Činnost královéhradecké odbočky se rozvíjela. Referoval o ní na výborové schůzi spolku dne 17. 3. 1929 B. Bretschneider. Uvedl, že odbočka má již 113 členů, uspořádala v listopadu 1928 Lužický večer, chystá výstavu malíře Ante Trstenjaka z Mariboru a chce „všemožně pomáhati kulturní Lužici odběrem knih a časopisů“ a rovněž subskribuje vydání knihy Úvod do studia lužickosrbského písemnictví od Josefa Páty31. Dne 25. dubna 1929 uspořádala v muzeu přednášku, kterou proslovil dr. M. Krječmaŕ. Po přehledu dějin Srbů promluvil i o českém zájmu o Lužici, počínaje J. Dobrovským. „Ačkoliv stav Luž. Srbů je velmi neutěšený, nevyslovil se dr. Krječmaŕ o osudu dnešní Lužice beznadějně: věří, že je možno Lužici zachrániti, ovšem usilovnou vůlí a činorodou prací.“32
V roce 1930 stoupl počet členů královéhradeckého odboru na 159. Místní časopisy ochotně uveřejňovaly dodané články a zprávy s lužickosrbskou tematikou. Spolu s Masarykovou školou lidovou uspořádal odbor 25. dubna 1930 v muzeu přednášku Pavla Krječmarja O Sokolstvu v Lužici, provázenou světelnými obrazy. Přispěl také k organizaci koncertů lužickosrbské hudby v Hradci Králové, Náchodě a v Poděbradech, „jež přinesly úplný úspěch umělecký“. Např. v Hradci Králové se konal lužický večer 7. května 1930 pod záštitou městské rady. Zahájil ho profesor K. Mlynář. Na bohatém pořadu byly ukázky básnické tvorby, které přednesla slečna M. Lešawic. Sólové písně Mistra Krawce pro soprán zpívala slečna Frajšlakec a pro tenor paní E. Šlamař, byl proveden melodram Bj. Krawce na slova J. Ćišinského. Program hostů (byl přítomen Bj. Krawc, který také zahrál ukázky lužickosrbských národních tanců, „jež provázel pozoruhodným výkladem“) „uspokojil všechny přítomné“ a výtěžek koncertů byl věnován na fond srbské mateřské školky v Budyšíně. Uskutečnila se výstava obrazů z Lužice mistra Trstenjaka (od 11. května do 9. června) pod protektorátem jugoslávského královského vyslanectví. K 70. narozeninám Bjarnata Krawce vydal odbor 5000 portrétních pohlednic. Jednatel odboru B. Bretschneider byl zvolen členem ústředního výboru spolku. Odbor si založil vlastní Lužický fond, z něhož podporoval akce ve prospěch Lužice. Pro osmnáct knihoven lužických sokolských jednot zakoupil 18 výtisků knihy J. Páty Zawod do studija serbskeho pismowstwa33.
Sedmdesáté narozeniny Bj. Krawce se oslavovaly v Budyšíně, Drážďanech, samozřejmě v Praze a v dalších československých městech. V Hradci Králové Masarykova vyšší lidová škola, hudební odbor Osvětového sboru a hradecký odbor Česko-lužického spolku uspořádaly slavnostní večer dne 14. března 1931. Oslava se konala opět pod patronátem městské rady v přednáškovém sále muzea, hlavním řečníkem byl L. Kuba, který ve své přednášce používal své vzpomínky na mistra Krawce z uplynulých 45 let. Zdůraznil nutnost semknutí všech Slovanů, mluvil o Krawcovi-člověku a Krawcovi-národním pracovníku (uvedl např. Krawcovu charakteristickou odpověď na otázku, myslí-li, že Lužičtí Srbové se udrží: „Nemyslím o tom, já jenom pracuji“). Členové sdružení „Pěvců Nepasických“ zapěli Krawcovy sbory, hodně se deklamovalo, zpívaly srbské písničky v originálu. „Přítomné obecenstvo bylo uspokojeno dokonale a pořadatelstvo radostně konstatuje, že věci lužickosrbské získáni byli v našem městě zas noví přátelé, neboť přítomno bylo přes 300 osob vybraného obecenstva.“34 Na závěr roku se měla 8. prosince konat přednáška o Lužici Vladimíra Zmeškala („Svatba a pohřeb v Blatech lužických“), promítat film s lužickosrbskou tematikou a předvedení gramofonových desek, které odbor zakoupil35.
Valná hromada odboru, konaná dne 19. února 1932, konstatovala, že odbor má již 196 členů a vykonal „mnohé platné služby pro poznání Lužice ve svém kraji.“ Do nového výboru byli zvoleni: předsedou medicinální rada MUDr. L. Batěk, místopředsedou odborný lékař MUDr. Bedřich Drož, jednatelem vrchní rada ČSD Bohuslav Bretschneider, pokladníkem ředitel učitelského ústavu Josef Michl; členy výboru: velitel pěšího pluku 4 plukovník Ivan Chalupa, profesor gymnasia Jan Hořejší, kožišník Josef Mecl, ředitel městských úřadů vrchní právní rada dr. Josef Kaňka, vrchní komisař ČSD dr. Jan Pultar, profesor náboženství ThDr. Oldřich Svoboda a Karla Valášková. Valná hromada rovněž schválila, aby odbor předplácel a vykládal ke čtení v Palackého lidové čítárně časopisy Łužica, Sokołske Listy a Časopis Maćicy Serbskeje36.
Rok 1932 přinesl celé společnosti a následně jejímu hradeckému odboru některé organizační změny. V květnu 1930 odevzdal Josef Páta správnímu výboru nové spolkové stanovy připravené k schválení úřady. Na valné hromadě 27. května 1930 byl oficiálně vysloven požadavek změny dosavadního spolkového názvu na Československo-lužický spolek „Adolf Černý“, 23. září schválil spolkový výbor novou verzi stanov, 20. října byl přijat návrh na vyhotovení jednotných stanov pro nově zřizované odbory a na mimořádné valné hromadě ústředí 6. listopadu 1932 byl přijat návrh na přejmenování spolku na Společnost přátel Lužice, načež následovalo přejmenování spolkového tiskového orgánu na „Lužickosrbský věstník“37. Nové stanovy ústředí byly schváleny ministerstvem vnitra pod čís. j. 79841/1932 ze dne 24. prosince 1932 a současně vešla v platnost změna názvu společnosti38. Následně Zemský úřad v Praze povolil zřízení odboru Společnosti přátel Lužice pro Hradec Králové a okolí pod č. j. 4333/19 A, 43/1933 ze dne 28. ledna 193339.
V roce 1931 dne 7. srpna zemřel člen výboru plukovník v. v. MUDr. Adolf Švanda, zakládající člen královéhradeckého odboru40, a dne 26. prosince 1932 řídící učitel v. v. Jan Kinský, jeden ze zakladatelů královéhradeckého odboru a první jeho pokladník41. Odbor přispěl částkou 1000,- Kč na lužickou dětskou kolonii v Jablkynicích (zřejmě je míněna dětská prázdninová osada lužickosrbských dětí)42.
Valná hromada konaná dne 9. března 1933 nepřinesla změny ve vedení odboru, který v té době měl celkem 179 členů (16 zakládajících, 61 přispívajících, 101 činného a 1 studentského)43. Prakticky se výbor neměnil ani v příštím roce 1934, pouze vrchní rada B. Bretschneider se vzdal ze služebních důvodů jednatelské funkce a na jeho místo byl zvolen ředitel městských úřadů dr. Josef Kaňka44. Valná hromada koncem května konstatovala určitý útlum činnosti. Počet členů klesl na 13045. O prázdninách roku 1934 navštívil své známé v Hradci Králové opět mistr Bjarnat Krawc46. Ústřední výbor v Praze dne 26. září 1934 schválil zřízení studentského kroužku při královéhradeckém odboru47. Do Hradce Králové přesídlil z Prahy dr. Ivan Smoleŕ se svou chotí Alicí, dcerou šéfredaktora Serbskich Nowin Marka Smoleŕa48. V květnu 1935 se vrátil do Hradce Králové Bjarnat Krawc s chotí a byl zde „vřele pozdraven svými českými přáteli.“49
V roce 1936 byl v Hradci Králové ustaven „Studentský kroužek místního odboru Společnosti přátel Lužice“. První podnět k jeho založení dal v roce 1934 při svém pobytu v Hradci Bjarnat Krawc, který „se stýkal s místními studenty, zdůrazňoval v rozhovorech s nimi význam práce národní a slovanské u studující generace a povzbuzoval k organisační činnosti.“ Na sklonku roku 1934 rozhodli se hlavně studenti z vyšších tříd místního Rašínova státního gymnasia přikročit k přípravným pracím pro založení vlastního kroužku, ve kterém by rozšiřovali svoje školní vzdělání studiem Lužice, jejího lidu a země. Se svolením místního odboru a ústředí Společnosti přátel Lužice byl utvořen přípravný výbor. JUDr. Rudolf Kalhous50 vypracoval „řád“ kroužku, gymnasiální profesoři Josef Němeček a Jan Macoun se věnovali osobní propagační akci a získávání zájemců, velkoobchodník Josef Mecl poskytl finanční podporu. Po dosažení počtu 20 členů se v klubovně hradeckého hotelu Avion konala 29. března 1936 informační přednáška dr. R. Kalhouse o Lužici a dne 26. dubna pak ustavující schůze nového kroužku, kde týž řečník promluvil o studentské proslovanské činnosti od roku 1848, B. Brettschneider přehledně o dějinách Lužických Srbů. Byl zvolen sedmičlenný výbor (předseda dr. R. Kalhous, místopředseda pan Uhlíř, jednatel J. Němeček) a byly zaslány všemi účastníky podepsané zdravice Ad. Černému, prof. dr. Jos. Pátovi, předsedovi „Serbowki“ v Praze PhC. J. Měrćinkovi a Svazu lužickosrbského studentstva do Budyšína51. Dne 14. května 1936 byla konána valná hromada královéhradeckého odboru SPL. Odbor poněkud poklesl v aktivitě, vinu na tom mělo i několik úmrtí členů (předseda a spoluzakladatel odboru rada MUDr. Leopold Batěk, dále probošt kapituly a senátor Národního shromáždění ThDr. František Reyl), přičemž noví členové nebyli získáni. Novým předsedou byl zvolen odborný lékař MUDr. Bedřich Drož, místopředsedou správní rada JUDr. Josef Kaňka, jednatelem vrchní rada ČSD Bohuslav Bretschneider, pokladníkem kožišník Václav Mecl52. Týden před Vánocemi uspořádal Studentský kroužek Odboru ve výloze Rašínova státního gymnasia výstavku lužických knih, časopisů, novin, překladů, fotografií a lužických obrázků. Dne 20. prosince 1936 se v klubovně hotelu Avion konala schůzka kroužku, na které dr. Rud. Kalhous přednášel o jubileu Jakuba Barta-Ćišinského, Karel Uhlíř informoval o spisu J. Páty Lužická otázka a o nejnovějším vývoji v Lužici. Novým jednatelem královéhradeckého odboru SPL byl po B. Bretschneiderovi zvolen koncipista politické správy dr. Rudolf Kalhous53.
Rok 1937 přinesl oživení v činnosti. Dr. R. Kalhous přednášel 21. 2. 1937 ve Svobodných Dvorech u Hradce Králové pro sokoly a Hospodářsko-občanskou besedu (Lužice, země a lid) a početná účast místního občanstva podala „důkaz o stálém jeho zájmu o osud nejmenšího slovanského národa“. Týž promluvil ve Všestarech na téma „O slovanské vzájemnosti“, zmiňoval se o Lužici a promítal diapozitivy, které zapůjčilo ústředí SPL; přednášku pořádal místní Sokol. Další přednáška o Lužici se konala v obci Librantice u Třebechovic pod Orebem, též zde si ji vyžádala místní sokolská organizace. Studentský kroužek SPL konal schůzi 14. 2. 1937, byla zde čtena ukázka z knihy Dějiny srbského národa od autorů W. Bogusławského a M. Hórnika a probírány základy lužickosrbské mluvnice. Současně na jaře 1937 sílily v Hradci Králové snahy o utvoření volného sdružení všech místních slovanských spolků v rámci koordinace akcí a společného postupu54. Další přednáška o Lužici se konala 29. března 1937 ve Slatině nad Zdobnicí pro místní sdružení republikánského dorostu. Ve dnech 2. a 6. dubna uspořádala Masarykova vyšší lidová škola v Hradci Králové cyklus Kapitoly z kulturních dějin Slovanstva, na kterém přednášel o lužickém bájesloví a o životě ve slovanské Lužici na konci XV. století dr. R. Kalhous, který svoji přednášku proslovil 21. 4. ještě pro Místní sdružení republikánského dorostu v Pardubicích. V malém sále hradecké sokolovny se 17. dubna 1937 konala pro místní dorost úspěšná lužickosrbská besídka55. V květnu se odbor snažil o seskupení zájemců o kulturní život Lužických Srbů, kteří by se „zabývali studiem lužickosrbských otázek se stanoviska kulturně-vědeckého.“ Podařilo se získat 14 osob různých kulturních zájmů56. Při návratu z lázní Trenčianské Teplice o prázdninách 1937 navštívil Bj. Krawc své známé v Brně, Chocni, Hradci Králové a v Českých Budějovicích57.
V roce 1938 došlo jen malým personálním obměnám – místo jednatele Studentského kroužku SPL v Hradci Králové obsadil Karel Uhlíř58. Činnost odboru byla zřejmě i v Hradci Králové poznamenána bojem o udržení samostatnosti ČSR a pozdějšími říjnovými událostmi.
Po vydání prvního čísla Lužickosrbského věstníku roku 1939 byl spolkový věstník zastaven a Společnost přátel Lužice se oficiálně rozešla 12. února 1939. Administrativně byla zrušena a její majetek byl zabaven výnosem říšského protektora z 24. června 194059. V Hradci Králové byl Místní odbor Společnosti přátel Lužice pro Hradec Králové a okolí rozpuštěn 20. února 1939 a došlo k jeho výmazu z Rejstříku spolkového katastru60.
Rozpuštěním Místního odboru SPL pro Hradec Králové a okolí a následnou okupací zbytku Československé republiky prakticky skončily všechny styky královéhradecko-lužickosrbské a veškeré veřejné proslovanské aktivity. Už se nekonaly zájezdy Lužických Srbů do Hradce Králové ani Hradečanů do Lužic, i když staří přátelé stále žili a doufali ve změnu poměrů. Je však možné, že někteří čeští přátelé Lužických Srbů se s nimi opět sešli – ve věznicích (např. v budyšínském vězení či v dalších nacistických vězeních), koncentračních táborech nebo na nucených pracích v Německu. Zatím o těchto „stycích“ nic nevíme a rozhodně je nejvyšší čas se touto otázkou a tímto obdobím vzájemných styků zabývat.
Nová epocha začíná v květnu 1945. Nastal čas rekapitulace, počítání ztrát a dalšího kola bojů za národní existenci Srbů v Horní a Dolní Lužici61.
V Hradci Králové byl Místní odbor Společnosti přátel Lužice pro Hradec Králové se sídlem v Hradci Králové sice 9. srpna 1946 obnoven62, ale jeho aktivity byly minimální. V neděli 24. února 1946 pobýval Mistr Bj. Krawc v Hradci Králové u svého přítele pana Mecla63, dne 23. října 1946 proslovil dr. R. Kalhous v soukromé škole pro ženská povolání Školských sester de Notre Dame přednášku o lužickosrbské ženě64, ale o jiných místních aktivitách nic nevíme. Kronikář města ještě zaznamenal úmrtí Bj. Krawce 25. XI. 1948, který byl „věrný přítel Hradce Králové“ a který udržoval „přátelské styky s Hradečany a rád zajížděl do našeho města skoro každoročně“. Odbor zřejmě zanikl ve známém roce 1948. I činnost pražského ústředí stagnovala a před hrozícím zánikem se SPL roku 1954 zachránila vstupem do Společnosti Národního muzea v Praze jako Sbor pro studium lužickosrbské kultury, který vydával rozmnožovaný „Přehled lužickosrbského kulturního života“; docházel i do Hradce Králové a severovýchodních Čech.
Další styky s Lužickými Srby, evidentně nepravidelné, se konaly po jiných liniích, např. odborových či profesních. Tak např. v květnu 1960 byla uzavřena přátelská dohoda o spolupráci mezi Srbským lidovým divadlem v Budyšíně a divadlem v Hradci Králové. Byla dohodnuta výměna režisérů, školení herců a výměna zkušeností. Některé lužické hry byly režírovány pracovníkem z Hradce Králové65. Dne 15. 6. 1973 přijelo 41 žáků a učitelů z Hradce Králové na přátelskou návštěvu do Kuparských Borkow a oplatili tak návštěvu lužickosrbským dětem66. V roce 1974 se v Budyšíně konala stá schadźowanka župy Jana Skaly a hudební program zajišťoval taneční orchestr kulturního domu ROH z Hradce Králové67.67) Takových kontaktů bylo určitě více, zcela jistě Hradečané jezdili do Lužice i soukromě. Naposledy uspořádali zájezd do Horní Lužice v roce 2008 a 2009 členové Společnosti ochránců památek ve východních Čechách se sídlem v Hradci Králové; zájezd zanechal u všech účastníků hluboké dojmy.
Na královéhradecké univerzitě mají studenti bohemistiky již několik let možnost seznámit se se základy hornolužické srbštiny. Doufejme, že mezi královéhradeckými studenty bohemistiky a historie se najdou jedinci, zabývající se minulostí a přítomností srbské Lužice, a že vzájemné styky česko-lužickosrbské a lužickosrbsko-české v regionu severovýchodních Čech budou i v budoucnu pokračovat ve prospěch obou národů a jejich kultur.
Przypisy
1. O česko-lužickosrbských stycích v regionu podkrkonošských Hořic srv.: J, Tomíček, Lužičtí Srbové a Hořicko do první světové války, „Královéhradecko. Historický sborník pro poučenou veřejnost“ 2007, č. 4, s. 449-464.
2. Praha a Lužičtí Srbové. Sborník z mezinárodní vědecké konference ke 140. výročí narození Adolfa Černého. Praha 2005; P. Kaleta, Češi o Lužických Srbech. Český vědecký, publicistický a umělecký zájem o Lužické Srby v 19. století a sorabistické dílo Adolfa Černého, Praha 2006.
3. Mám na mysli to, že je třeba zjistit, zda na jezuitském gymnáziu a v Hradci Králové nestudovali lužičtí studenti (což předpokládám), nebo zda v hradecké jezuitské koleji nepůsobili Lužičtí Srbové či zda v královéhradecké diecézi v XVII. nebo v XVIII. století se v době nedostatku českých katolických kněží neuplatňovali lužickosrbští kněží. V tehdejší jezuitské knihovně (nebo dnes v knihovně královéhradeckého biskupství) mohly – či mohou – být zařazeny spisy lužických autorů. To vše je třeba prozkoumat.
4. V březnu roku 1907 vznikl z úzkých styků studentů lužického lektorátu Adolfa Černého a za účasti dr. Arnošta Muky Českolužický spolek „Adolf Černý“ v Praze. Dne 20. března 1907 se totiž sešlo několik českých studentů a tři lužickosrbští studující a za přítomnosti dr. A. Muky se usnesli založit spolek, který by měl za úkol pěstovat lužickosrbský jazyk a literaturu mezi studenty. Spolek nebyl nejdříve c. k. místodržitelstvím v Praze povolen a mohl vyvíjet svoji činnost teprve po výnosu místodržitelství ze dne 31. 7. 1907 (viz: Vl. Zmeškal, Patnáct let Českoluž. spolku „Adolf Černý“ v Praze 1907 – 1922, Praha 1923, k počátkům viz s. 8.). Protektorem spolku se stal Adolf Černý, od roku 1919 byl zakládajícím členem Okresní výbor Hradec Králové a od roku 1920 byli činnými členy Karel Sl. Kašpar, městský důchodní v Hradci Králové, a královéhradecký továrník Josef Pilnáček (Vl. Zmeškal, Patnáct let Českoluž. Spolku..., s. 27, 29 a 31). O vzniku Českolužického spolku „Adolfa Černého“ v Praze viz též: Vl. Mayer, Dvacet let Česko-lužického spolku „Adolf Černý“ v Praze, „Česko-lužický Věstník“/ „Čěskoserbski Wěstnik“ (dále jen: ČLV) 1927, č. 8, s. 20; P. Ledvina, Přehledné dějiny Společnosti přátel Lužice v letech 1907 – 1939. In (sb): Marcel Černý – Petr Kaleta (edd.), Stoletý most mezi Prahou a Budyšínem. Společnost přátel Lužice (1907–2007), Praha 2008, s. 16 ad.
5. Ad. Černý, Lužická otázka, Praha 1945, s. 99.
6. J. Kunc, Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918–45. Praha 1946, s. 676–680; (red.) Vl. Forst, Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 1. Praha 1985, s. 449–451; M. Kudělka – Z. Šimeček a kolektiv, Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760. Biograficko-bibliografický slovník, Praha 1972, s. 75–77 (zde i bibliografie); P. Kaleta, Češi o Lužických Srbech, s. 125–304, 278 ad.; R. Hnízdová, Adolf Černý. Bibliografický soupis publikovaných prací, Praha 1998. Písemná pozůstalost Adolfa Černého, obsahující 116 kartonů a zhruba roztříděná, je uložena v Archivu Akademie věd ČR v Praze (bližší viz: usp. J. Hanzalová, Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v České republice, Praha 1997, s. 86).
7. Michal Hórnik v Hradci Králové, „Ratibor. Politicko-belletristický list pro zájmy kralohradeckého kraje“ 19. července 1890, č. 29, s. 343. Tuto Hórnikovu návštěvu připomněl podle zprávy v Ratiboru B. Bretschneider v časopisu „Česko-lužický Věstník“ 1929, č. s. 40–41.
8. Státní okresní archiv Hradec Králové (dále jen: SOkA Hradec Králové), fond spolek Beseda, i. č. 1, kniha č. 1, Pamětní kniha (1880–1902), nestr.
9. Tamtéž, nestr. – O korespondenci A. Černého a A. Muky viz informaci: K. S. Hlavatá, Zdeněk Valenta přednášel o korespondenci Arnošta Muky a Adolfa Černého, „Česko-lužický věstník“ 2008, s. 84.
10. Lužicko srbští družstevníci na Královéhradecku „Kraj královéhradecký. Orgán republikánské strany zeměd. a maloroln. Lidu“ (dále jen: KK) 11. srpna 1923, č. 62–63, s. 4 („Pro české družstevníky byla návštěva lužicko-srbských pracovníků rovněž nemálo poučná. Viděli, s jakou láskou a s jakým nadšením tito vůdci tamního družstevnictví chápou se velikých úkolů svépomoci. Slyšeli od nich mnoho, co i nám přinésti může užitek. Cítili, že nás s nimi spojuje nejen slovanství, nejen písně, ale i krásné cíle a snahy, cílící k lidskosti“); .SOkA Hradec Králové, fond MÚ Hradec Králové, i. č. 522, kniha č. 233 (Pamětní kniha města Hradce Králové za rok 1923, s. 188–189). – Pozn.: Transkripce hornolužických osobních a místních jmen pisatel kroniky nezachytil přesně a navíc neodpovídá dnešní normě.
11. ČLV 1924, č. 7 s. 15. Tyto příspěvky byly vydány v brožuře Adolf Černý. K šedesátinám nadšeného šiřitele slovanského uvědomění napsali K. Sedláček, Fr. Tichý, M. Krječmaŕ, Jos. Páta. Praha 1924 (Českolužická knihovnička č. 9).
12. K jeho poctě byl mu u příležitosti dožitých šedesátin vydán sborník (Slovanský přehled 1914–1924. Sborník statí, dopisů a zpráv ze života slovanského. K šedesátým narozeninám Adolfa Černého. Uspořádali Antonín Frinta a František Tichý, Praha 1925.) Zde upozorňuji zejména na tři příspěvky: L. Domečka, Adolf Černý ve svém rodišti, s. 7–12; Ant. Boháč, Úsilí Adolfa Černého o samostatnou Lužici, s. 16–19 a František Tichý, Dílo a osobnost Adolfa Černého, s. 31–49 a ještě týž, Bibliografie prací Adolfa Černého (Jana Rokyty) 1884–1924, s. 49–58.
13. ČLV 1924, č. 7, s. 52, 54–55.
14. L. Kuba, Adolf Černý a Slovanstvo, ČLV 1924, č. 7, s. 53–54.
15. ČLV 1924, č. 7, s. 44.
16. O udělení čestného občanství Ad. Černému se zmiňuje též městská kronika uvádějící, že městské zastupitelstvo přijalo návrh dr. F. Ulrich na udělení této pocty jednomyslně, jen „zástupci strany komunistické zdrželi se hlasování“ (SOkA Hradec Králové, MÚ Hradec Králové, i. č. 522, kn. č. 233, Pamětní kniha za rok 1924, s. 228–229). Text poděkování za tuto poctu otiskl KK: Spisovatel Ad. Černý městu Hradci Králové, KK 3. září 1924, č. 70, s. 2.
17. A., Oslava Ad. Černého v Hradci Králové, ČLV 1924, č. 7, s. 49–50.
18. L. Domečka, Adolf Černý (K 60. výročí jeho narozenin), KK 15. srpna 1924, č. 64–65, s. 1; Oslava narozenin rodáka královéhradeckého básníka Ad. Černého-Rokyty, KK 17. září 1924, č. 74, s. 2 (informace o nadcházející oslavě); -r., Oslavy velkého slavjanofila a básníka Adolfa Černého-Rokyty v Hradci Králové, KK 24. září 1924, č. 76, s. 2 („Slavnosti, v nichž jednak zdůrazněn dalekosáhlý význam literární a kulturní činnosti Adolfa Černého-Rokyty, jednak velmi šťastně vyzdviženy a zpevněny pásky slovanské vzájemnosti, zanechaly ve všech účastnících hluboký a nesmazatelný dojem.“); L. D., Kde bydlel v Hradci Králové spisovatel Adolf Černý?, KK 1. října 1924, č. 78, s. 4; Básník Jan Rokyta a spisovatel Ignát Herrmann návštěvou v učitelském ústavě v Hradci Králové, KK 4. října 1924, č. 79, s. 2–3; List Adolfa Černého královéhradeckým, KK 18. října 1924 č. 83, s. 2. Viz ale též: Vl. Zmeškal, Adolf Černý čestným doktorem filosofie, LSV 1946, s. 44–45. – Průběh královéhradeckých oslav v roce 1924 podrobně líčí též Pamětní kniha města Hradec Králové za rok 1924, s. 276–284.
Regionální tisk také přinášel vzpomínky k x-desátým narozeninám (a poté k úmrtí) Adolfa Černého – viz bibliografii autorské dvojice L. Koudelková, Fr. Vích, Bibliografie města a okresu Hradec Králové. Hradec Králové 1970, číslo 3699-3715 na s. 323-324. Srv. též tamtéž č. 668 na s. 65, č. 3732 na s. 326, č. 3828-3833 na s. 336, č. 4420 na s. 390.
19. ČLV 1925, s. 30; Přednáška o Lužici, KK 1. dubna 1925 č. 26, s. 4–5. Přednáška se jmenovala Napříč slovanskou Lužicí a referující závěrem napsal: „Přednáška zakončena vřelým apelem, aby se do Lužice hojně cestovalo a tak nejmenší větev slovanská, od Němců násilně potlačovaná, posilovala“.
20. ČLV 1925, s. 30 (oznámení o přípravě zájezdu). – „Kraj Královéhradecký“ o zájezdu obšírně referoval (Zájezd odboru KČT v Hradci Králové do Dolní a Horní Lužice o velikonocích, KK 18 dubna 1925, č. 30, s. 3–4 a 25. dubna 1925, č. 32, s. 3–4). Viz též: Boh. Dobiáš, Zájezd do Lužice, „Osvěta lidu“ 22. dubna 1925, č. 28, s. 1–2, č. 29, s. 3–4.
21. ČLV 1925, s. 64.
22. SOkA Hradec Králové, fond Gymnasium Hradec Králové, i. č. 2, kniha č. 2 (1911–1926), s. 269– 270. Chlapci začali studovat ve školním roce 1925/26, byli přijati na počátku druhého pololetí (od 1. února 1926) a získali ministerské stipendium. Nastoupili do I. třídy po složení přijímací zkoušky, zkouška z českého jazyka jim byla odložena na konec školního roku. Bydleli u vdovy Hedviky Nejedlé na náměstí Svobody čp. 372. Pro školu byli označeni jako „hospitanti“. Heřman Homola se narodil 10. prosince 1910 ve vsi Gröditz (pošta Weissenberg) u Budyšína, byl náboženství evangelicko-luteránského, jeho mateřská řeč byla lužickosrbská; pocházel tedy ze saské části Horní Lužice. Jeho otec se jmenoval Jan Homola, byl krejčí a bydlel v Gröditz č. 37. Koncem školního roku byl uznán za výborně způsobilého k postupu do vyšší třídy, dne 26. června 1926 mu bylo vydáno vysvědčení (byl klasifikován z českého a latinského jazyka jako dobrý, z německého jazyka jako velmi dobrý). Absolvoval ještě druhou třídu gymnasia s obdobným prospěchem, opět byl uznán za způsobilého k postupu do vyšší třídy, výroční vysvědčení mu bylo vydáno dne 28. června 1927. Z doposud neznámých důvodů však do třetí třídy nenastoupil a odešel z Hradce Králové (SOkA Hradec Králové, Gymnasium Hradec Králové, i. č. 306, kn. č. 98 (Hlavní katalog první třídy školního roku 1925/26), č. 56; i. č. 306, kn. č. 97 (Hlavní katalog druhé třídy školního roku 1926/27); viz též Třídní katalog za rok 1925/26, i. č. 503, a Třídní katalog za rok 1926/27, i. č. 504).
Richard Jakobi se narodil 16. května 1912 v Lieské v Prusku, jako mateřskou řeč udal lužickosrbskou, byl náboženství luterského. Otec se jmenoval Arnošt Jakobi, byl dělník v továrně, bydlel v Lieske č. 11, pošta Uhyst. Jeho prospěch byl horší (český a latinský jazyk dostatečný, v německém jazyce byl velmi dobrý, v zeměpise dostatečný, ale v matematice nedostatečný, i když po prázdninách zkoušku opakoval). Bylo proto rozhodnuto, že není způsobilý k postupu do vyšší třídy, výroční vysvědčení č. 57 mu bylo dne 1. září 1926 vydáno a z hradeckého gymnasia odešel (SOkA Hradec Králové, Gymnasium Hradec Králové, i. č. 306, kn. č. 98 (Hlavní katalog první třídy školního roku 1925/26; i. č. 503, Třídní katalog za rok 1925/26).
23. LSV 1933, s. 76. – Jan Bělk se narodil 7. března 1910 ve vsi Nowa Wjeska, okres Budyšín (země Sasko). Byl římskokatolického náboženství a národnosti (horno)srbské. Jeho otec Jakub Bělk byl údajně zahradník sanatoria v Chrósćicích. Jan byl svobodný, bydlel v ústavním internátě, I. ročník rolnické školy vystudoval v Mladé Boleslavi ve školním roce 1932/33, druhý ročník pak studoval a vystudoval v Kuklenách. Byl hodnocen jako výborný student (chování: velmi dobré; pilnost náležitá/vytrvalá; školu končil s vyznamenáním). Z českého jazyka byl hodnocen v prvém pololetí známkou „chvalitebný“, v druhém pololetí „výborný“ (SOkA Hradec Králové, fond Rolnická škola v Kuklenách, i. č. 108, kniha č. 96: Katalog I. ročníku škol. roku 1932/3 a II. ročníku škol. roku 1933/4). I jeho další životní osudy by Královéhradečany nepochybně zajímaly.
24. J. R. Marek, Hradecká výstava obrazů Ludvíka Kuby, KK 2. dubna 1927, č. 27 z 2, s. 3; KK 6. dubna 1927, č., s. 1.
25. ČLV 1928, s. 50.
26. SOkA Hradec Králové, MÚ Hradec Králové, i. č. 524, kniha č. 235 (Pamětní kniha města Hradce Králové, rok 1928, s. 171–173).
27. Lužičtí Srbové v Hradci Králové, „Stráž pokroku. Nezávislý pokrokově demokratický týdeník pro severovýchodní Čechy“ 27. července 1928, č. 28, s. 3–4; Zájezd lužických Srbů do Hradce Králové. KK 28. července 1928, č. 55–56, s. 4; J. Hoŕejší, K lužické návštěvě. KK28. července 1928, č. 55-56, s. 5.
28. ČLV 1928, s. 60. – O B. Bretschneiderovi viz: Zm., B. Bretschneider padesátníkem. LSV 1931, s. 72.
29. ČLV 1928, s. 64.; SOkA Hradec Králové, MÚ Hradec Králové, inv. č. 524, kniha č. 235 (Pamětní kniha města Hradce Králové, rok 1928), s. 271.
30. Lužickosrbský věstník/Serbski Wěstnik (dále jen: LSV) 1933, s. 18; LSV 1934, s. 36; SOkA Hradec Králové, MÚ Hradec Králové, i. č. 525, kniha č. 236 (Pamětní kniha za rok 1929), s. 5.
31. ČLV 1929, s. 31.
32. ČLV 1929, s. 44.
33. SOkA Hradec Králové, MÚ Hradec Králové, i. č. 525, kn. č. 236 (Pamětní kniha za rok 1930), s. 132–133; LSV 11, 1930, s. 28, s. 36, s. 43; 12, 1931, s. 23-24.
34. Pocta Hradečanů vůdci lužických Srbů. KK11. března 1931, č. 20, s. 1–2; Pocta Hradečanů vůdci lužiských Srbů. LSV 1931, s. 24, 39-40; SOkA Hradec Králové, MÚ Hradec Králové, i. č. 526, kniha č.
35. LSV 1931, s. 76. Přednášku však proslovil PhC. M. Wajs z Prahy.
36. LSV 1932, s. 34.
37. P. Ledvina, Přehledné dějiny Společnosti přátel Lužice... , s. 23–24, 42–43.
38. LSV 1933, s. 17.
39. LSV 1933, s. 28.
40. LSV 1931, s. 68.
41. LSV 1933, s. 18.
42. LSV 1932, s. 12.
43. LSV 1933, s. 51. Ovšem podle městské kroniky (SOkA Hradec Králové, AM Hradec Králové, i. č. 527, kniha č. 238, Pamětní kniha města Hradce Králové, 1933, s. 28) se tato valná hromada konala ve čtvrtek 23. února.
44. LSV 1934, s. 35. Medailónek k jeho padesátinám spolu s portrétní fotografií přinesl LSV 1931, s. 72.
45. LSV 1935, s. 55 a s. 64.
46. LSV 1934, s. 60.
47. LSV 1934, s. 67.
48. LSV 1934, s. 68.
49. LSV 1935, s. 55.
50. Rudolf Kalhous (1911–1975) studoval na královéhradeckém gymnasiu v letech 1921–1975, poté na právnické fakultě, v červnu 1934 JUDr., byl zaměstnán jako úředník a právník v politické správě. Slavista, propagátor styků s Jugoslávií, Polskem a Lužickými Srby (stýkal se zejména s J. Brězanem a M. Nowakem-Njechorńskim). Viz blíže: J. Uhlíř, – Vl. Wolf, JUDr. Rudolf Kalhous (1911 – 1975), propagátor česko-polské příhraniční spolupráce v poválečných letech 1948 – 1949. „Kladský sborník“ 2008, 8, s. 137–142.
51. LSV 1936, s. 43–44.
52. LSV 1936, s. 51–52.
53. LSV 1937, s. 17–18.
54. LSV 1937, s. 35.
55. LSV 1937, s. 50–51.
56. LSV 1937, s. 80.
57. LSV 1937, s. 66.
58. LSV 1938, s. 42.
59. P. Ledvina, op. cit., s. 55–56; Vl. Zmeškal, Do nové práce pro Lužické Srby, LSV 1946, s. 1–2.
60. SOkA Hradec Králové, fond Okresní úřad (dále jen: OÚ) Hradec Králové, karton č. 1290, Rejstřík spolkového katastru, pořadové číslo 1007.
61. Ustavující a manifestační shromáždění Společnosti přátel Lužice, LSV 1946, s. 19–20.
62. SOkA Hradec Králové, OÚ Hradec Králové, k. č. 1290, Rejstřík spolkového katastru, pořadové číslo 1562 (zápis je přeškrtnutý a není vůbec zapsáno datum zrušení spolku a výmaz zápisu).
63. LSV 1946, s. 65.
64. LSV 21, 1946, s. 68. – Dr. Kalhous během roku 1946 a 1947 vykonal ve východních Čechách několik desítek přednášek o Lužici na téma Lužice, země a lid a získával pro SPL nové členy (LSV 1947, s. 53). Brzy poté odešel pracovně z Hradce Králové, byl však publikačně činný. Do časopisu „Jednota“ (byl to List krkonošského kraje, později List Národní fronty krkonošského kraje, který vycházel v Trutnově) psal kratší zprávy o minulosti Lužických Srbů a aktuality z jejich současného života (viz ročník II, 1946; III, 1947 a IV, 1948).
65. „Přehled lužickosrbského kulturního života“ 1961, č. 4, s. 35.
66. „Přehled lužickosrbského kulturního života“ 1974, č. 21–22, s. 36.
67. „Přehled lužickosrbského kulturního života“ 1975, č. 24, s. 27–28