Jaroslav Šůla (Hradec  Králové)

Zcela  oprávněně  vzrůstá  zájem  o  historii  československých  regionálních  poboček  Společnosti  přátel  Lužice  v  meziválečném  období,  které  nemalou  měrou  doplňovaly  dění  v  pražském  centru.  Poznáním  těchto  regionálních  snah  na  podporu  bratrského  národa1 vynikne  úsilí  českého  národa  o  zachování  národní  svébytnosti  původních  obyvatel  Horní  a  Dolní  Lužice  a  doplní  dějiny  slovanského  smýšlení  českého  národa  v  XIX.  a  XX.  století,  které  nikdy  nebylo  blouznivým  politickým  pochybením  v  období  českého  národního  obrození  a  následujících  desetiletí,  kdy  národ  musel  čelit  agresivním  velkoněmeckým  tendencím  svých  sousedů.

V  dějinách  česko-lužickosrbských  vztahů  zaujímá  město  Hradec  Králové  neopomenutelné  místo,  i  když  ne  zcela  poznané  a  doposud  doceněné.  Známe  česko-lužickosrbské  kulturní  vztahy  v  XVIII. – XIX.  století2, méně  již  známe  kulturní  vztahy  česko-lužickosrbské  odehrávající  se  v  této  době  a  poněkud  později  v  regionech.  Jsou  zapomenuty  v  samotném  Hradci  Králové,  a  proto  píši  následující  řádky3. Hradec  Králové  má  totiž  v  česko-lužickosrbských  kulturních  stycích  čestné  místo,  neboť  se  zde  narodil  Adolf  Černý,  který  se  stal  prvním  lektorem  lužickosrbského  jazyka  a  literatury  na  Karlo-Ferdinandově  univerzitě  v  zimním  semestru  1901/1902,  jehož  přednášky  navštěvoval  i  pozdější  profesor  sorabistiky  na  Univerzitě  Karlově  PhDr.  Josef  Páta,  popravený  nacistickými  okupanty  v  době  heydrichiády  v  Praze.

PhDr. h. c.  (1946  Univerzita  Karlova  v  Praze;  1947  Jagellonská  univerzita  v  Krakově)  Adolf  Černý,  básník  (jako  básník,  opěvující  krásu  rodného  města  a  okolí,  používal  pseudonym  Jan  Rokyta;  svou  básnickou  prvotinu  vydal  roku  1897),  publicista,  redaktor  a  překladatel  ze  slovanských  jazyků  do  češtiny  (a  rovněž  naopak),  stoupenec  masarykovského  realismu  a  průkopník  duchovního  sblížení  mezi  slovanskými  národy  se  narodil  v  Hradci  Králové  dne  19.  srpna  1864.  Přednášel  na  hradeckém  učitelském  ústavu  (do  roku  1896)  a  poté  v  Praze.  Byl  všestranně  vzdělaný  slavista.  Roku  1901  byl  ustanoven  lektorem  polštiny  a  lužické  srbštiny  na  pražské  univerzitě,  od  roku  1911  též  srbochorvatštiny.  Jako  expert  při  československé  delegaci  na  mírové  konferenci  v  Paříži  v  roce  1919  se  snažil  všemožně  podporovat  národněosvobozenecké  hnutí  Lužických  Srbů.  Téměř  jedno  desetiletí,  do  roku  1927,  působil  jako  ministerský  rada  v  československém  ministerstvu  zahraničních  věcí  (v  letech  1922–1923  pracoval  jako  legační  rada  při  československém  vyslanectví  ve  Varšavě).  Miloval  všechny  slovanské  národy,  ale  jeho  srdci  byli  nejbližší  Lužičtí  Srbové,  mezi  které  přišel  poprvé  roku  1884  a  kterým  od  té  doby  věnoval  nejvíce  práce  a  pozornosti,  takže  právem  bývá  považován  za  lužickosrbského  národního  buditele.  Založil  časopis  „Slovanský  přehled“  (redigoval  ho  v letech  1898–1914  a  poté  1925–1932)  a  když  roku  1907  byl  založený  Česko-lužický  spolek,  nesl  jeho  jméno  na  poctu  jeho  zásluh  pro  Lužické  Srby  (Česko-lužický  spolek  „Adolfa  Černého“  v  Praze;  byl  v  roce  1932  přejmenován  na  Společnost  přátel  Lužice).  Členy  spolku  se  stali  i  občané  Hradce  Králové4. Za  svou  literární  činnost  byl  11.  prosince  1916  zvolen  dopisujícím  členem  IV.  třídy  České  akademie  věd  a  umění  v  oboru  slovanských  studií.  Z  nejvýznamnějších  prací  Adolfa  Černého,  věnovaných  lužickosrbské  tématice,  je  nutno  zmínit:  Wobydlenje  łužiskich  Serbow  (1889),  Lužické  obrázky  (1890),  Svatba  u  Lužických  Srbů  (1893),  Různé  listy  o  Lužici  (1894),  Mythiske  bytosće  łužiskich  Serbow  (1893–1898),  Stawizny  basnistwa  łužiskich  Serbow  I.  (1910),  Lužice  a  Lužičtí  Srbové  (1912),  Lužická  otázka  (1918).  Byl  velice  zklamán  výsledky  mírové  konference  roku  1919  pro  Lužici  a  později  doufal,  že  je  napraví  vývoj  po  II.  světové  válce.  Těmto  svým  názorům  dal  průchod  ve  druhém  vydání  svého  spisu  Lužická  otázka  (1945),  kdy  napsal:  „Kéž  se  záchrana  Luž.  Srbů  opravdu  splní,  aby  ponecháním  jich  v  Německu  nebyli  vydáni  konečné  záhubě  na  další  posilu  panovačných  a  války  lačných  Němců  slovanskou  krví!  …  A  doufejme,  že  tato  naděje  se  nyní  splní  nejen  v  zájmu  Lužičanů  a  Slovanstva,  ale  i  v  zájmu  evropského  a  světového  míru.“5 Umřel  27. 12.  1952  v  Praze,  přičemž  se  jeho  naděje  podruhé  nesplnily6.

První  fázi  královéhradecko-lužickosrbských  styků  zatím  prozkoumanou  nemáme  –  to  je  úkolem  mladší  badatelské  slavistické  generace.  Rozvoj  těchto  styků  ve  druhé  fázi  je  samozřejmě  spojen  se  jménem  Adolf  Černý.  V  době  jeho  hradeckého  pobytu  ho  totiž  navštěvovali  jeho  srbští  přátelé  a  máme  např.  zachycenou  návštěvu  hornolužickosrbského  básníka  Michała  Hórnika  (1. 9. 1833  –  22. 2. 1894),  římskokatolického  duchovního  (kanovníka)  v  Budyšíně,  básníka,  filologa,  literárního  historika,  redaktora  lužickosrbských  časopisů  a  etnografa,  všestranného  buditele  lužických  Srbů.  Hórnik  přijel  k  Ad.  Černému  do  Hradce  Králové  z  Jánských  Lázní  v  úterý  dne  15.  července  1890,  odpoledne  si  prohlížel  město  a  navštívil  bojiště  z  roku  1866.  Ve  středu  16. 7. 1890  mu    královéhradecký  osvětový  spolek  „Beseda“  uspořádal  přátelský  večer.  „Ve  středu  a  ve  čtvrtek  meškal  v  městě  našem  statečný  vůdce  a  křisitel  Srbů  Lužických,  kanovník  budyšinský  p.  M.  Hórnik.  Přijel  k  nám,  aby  navštívil  přítele  svého  a  horlitele  za  věc  srbskou  p.  učitele  A.  Černého  a  pak  aby  se  poohledl  v  městě  i  okolí  jeho.  [  …  ]  Po  osmé  hod.  zavítal  pan  kanovník  v  průvodu  p.  Černého  do  Besedy  a  byl  tu  zástupci  výboru  jakož  i  přítomnými  pány  vřele  uvítán.  Milý  stařeček  byl  patrně  příjemně  překvapen  srdečností,  s  níž  se  mu  vstříc  přišlo  a  tiskl  každému  ruku  a  měl  pro  každého  příjemné  slovo.  [  …  ]  Ve  chvíli  rozproudil  se  čilý  hovor,  točící  se  ovšem  ponejvíce  kolem  poměrů  lužických  a  se  všech  stran  projevovány  vřelé  sympatie  tomuto  o  bytí  své  houževnatě  zápasícímu  kmenu  slovanskému.  Všeobecný  rozruch  vyvolala  zdravice,  pronesená  p.  nám.  Pospíšilem,  kterýž  nadšenými  slovy  dotýkal  se  probuzení  lidu  srbského  v  Lužici  a  vzdával  čest  velikým  v  tom  směru  zásluhám  vzácného  hosta,  jejž  v  Besedě  i  v  Hradci  vítal,  přeje  mu,  aby  dočkal  se  splnění  svých  ideálů.  Hlučný  souhlas  provázel  slova  řečníkova  a  rovněž  tak  vřele  přijat  přípitek  p.  Hórnika,  kterýž,  odpovídaje  p.  Pospíšilovi,  velice  pochlebně  se  o  národu  českém  vyslovil  a  jemu  na  počest  pohár  pozdvihl.  Na  to  ujal  se  slova  p.  A.  Černý  a  v  delší  řeči  líčil  poměry  lužické  i  zásluhy,  jichž  si  právě  p.  Hórnik  o  věc  lužickou  a  tím  i  věc  Slovanskou  získal.  Řeč  svoji  zakončil  delším  lužickým  přípitkem  budoucnosti  lužického  národa.  Přednáška  ta  přijata  s  všeobecným  povděkem.  Po  té  rozproudila  se  živá  zábava  místností,  čilý  hovor,  zpěv  a  hudba  se  střídaly  (zpíván  též  lužický  sbor)  a  než  jsme  se  nadáli,  nadešla  chvíle  rozchodu.“7 Na  závěr  své  návštěvy  napsal  M. Hórnik  do  pamětní  knihy  „Besedy“8. „Łužica,  lěstotki  k  čěskemu  kralostwu  słušaca,  je  politiscy  wotdźelena  a  wšelako  rozkuskowana,  ale  serbski  [podtrhl  M.  Hórnik]  lud  prócuje  so  w  kulturnych  dźěłach.  Čěski  narod  slědować,  a  z  tym  zwostawa  duchowny  zwjazk  mjez  łužickimi  Serbami  a  mjez  najbližšimi  jim  słowjanskimi  bratrami  –  přikładnymi  Čechami.  Tuž  přeju  čěskim  narodnym  prócowanjam  na  wšón  další  přichod  „Na  zdar!“.

Michał  Hórnik,
kanonik  a  faraŕ  z  Budyšina.
16.  čce  1890.“

Pan  kanovník  M.  Hórník   si  ve  čtvrtek  prohlédl  sbírky  královéhradeckého  městského  muzea,  odpoledne  navštívil  odbornou  školu  a  pouchovský  hřbitov  a  v  pátek  18.  července  1890  ráno  odejel  přes  Liberec  do  Budyšína.  Nutno  říci,  že  Hórnikova  návštěva  jistě nebyla  v  Hradci  Králové  ojedinělou.  Příštího  roku  navštívil  Adolfa  Černého  hornolužický  buditel  a  spisovatel,  bývalý  člen  Lužického  semináře  a  pražské  Serbowky,  redaktor  časopisu  Katolski  Posoł  a  editor  náboženské  literatury  Jakub  Skala  (1851–1925),  děkan  kapituly  sv.  Petra  v  Budyšíně.  I  on  navštívil  královéhradeckou  Besedu  a  do  její  pamětní  podpisové  knihy  napsal:9 „Kóždy  narod  ma  nic  jeno  prawo,  ale  tež  winowatosć  existency.  Tuž  dyrbi  kóždy  dźěłać  na  polu  wot  Boha  jemu  připokazanym.  Wobdźiwowajcy  wuspěch,  z  kotrymž  je  čěski  narod  w  poslednich  lětdźesatkach  tak  horliwje  dźěłał,  njewustawamy  tež  my  za  swój  ludźik,  swój  horco  lubowany  narod  dźěłać  w  nadźiji,  zo  njebudźe  tež  naše  dźěło  bjez  žohnowanja.  –   Wutrobnje  přeju  Wam  kaž  nam:  Zdař  Bůh!

W  Kralowje  Hradcu  30.  aug.  1891.
Jakub  Skala
faraŕ  z  Budyšina  (prjedawši  kapłan  Hórnikowy)“.

Asi  by  bylo  zbytečné  pochybovat,  že  těch  lužickosrbských  návštěv  v  Hradci  Králové  u  Adolfa  Černého  bylo  více,  ale  to  by  mělo  být  předmětem  dalšího  výzkumu.  Odchodem  Černého  do  Prahy  asi  královéhradecko-lužickosrbské  styky  nebyly  již  tak  četné.  Přesto  můžeme  říci,  že  v  Hradci  Králové  byla  koncem  XIX.  a  ve  XX.  století  lužickosrbská  problematika  známá,  zejména  historikům  a  lingvistům  působícím  na  tamních  středních  školách. 

Ve  vzniklé  Československé  republice  byly  pro  česko-lužické  styky  nové  podmínky.  Tak  např.  v  neděli  5.  srpna  1923  „zavítali  na  Královéhradecko  lužicko-srbští  družstevníci  pod  vedením  ředitele  Svazu  lužických  Raiffeisenových  záložen,  J.  Symanka  z  Baćoně.  Této  exkurse  zúčastnili  se:  předseda  dozorčí  rady  Lužického  velkoobchodního  družstva  a  pokladník  Raiffeisenovy  záložny  v  Zařečí  pan  M.  Kral  a  pokladníci  Jurij  Wjela  z  Komorovna,  Filip  Jakubáš  z  Njebělčic  a  Jan  Sěča  z  Malešec,  vesměs  učitelé.  Hostům  věnoval  se  inž.  Hrubý  a  starosta  Ulrych.  Byli  v  Praskačce,  v  Kuklenách,  v  Předměřicích  a  ve  Stěžerách.“10

V  roce  1924  oslavoval  A.  Černý  šedesátiny,  které  se  staly  velkou  československo-lužickou  manifestací.  Jubileu  bylo  věnováno  číslo  7  „Českolužického  věstníku“.   Fr.  Tichý  napsal  zde  stať  Adolf  Černý  jako  lužickosrbský  básník  (s.  41–42),  M.  Krječmaŕ  K  Ćišinského  Formám  podle  dopisů  Adolfa  Černého  Čišinskému  (s.  42–44)  a  Josef  Páta  Literární  dílo  Adolfa  Černého  (s.  44–45;  jde  o  výběrovou  bibliografii  sorabistických  prací  do  roku  1917  včetně)11. Vyšel  také  samostatný  sborník  Slovanského  přehledu12, Československé  národopisné  museum  v  Praze  uspořádalo  lužickosrbskou  výstavu13,13)  a  výročí  si  povšimnul  i  český  tisk.  V  Praze  se  konala  18.  října  1924  oslava  šedesátin  Ad.  Černého,  na  které  pronesl  hlavní  projev  Ludvík  Kuba14. Různých  poct  se  dostalo  Ad.  Černému  i  ve  slovanské  cizině15.

Hradec  Králové  oslavoval  důstojně  šedesáté  narozeniny  svého  velkého  rodáka  ve  dnech  19.  a  20.  září  1924  (již  předtím,  dne  18.  srpna  1924,  byl  Ad.  Černý  jmenován  čestným  občanem  Hradce  Králové)16. Do  Hradce  přijela  delegace  z  Horní  a  Dolní  Lužice,  vedená  poslancem  Arnošten  Bartem  a  hudebním  skladatelem  Bjarnartem  Krawcem,  který  večer  prvého  dne  proslovil  přednášku  o  Adolfu  Černém  a  lužické  písni.  Dne  20.  září  uspořádala  městská  rada  v  Klicperově  divadle  oficiální  oslavu,  kterou  zahájil  vzletnou  řečí  starosta  JUDr.  František  Ulrich.  Za  ústředí  Českolužického  spolku  byli  přítomni  předseda  J.  Hejret,  L.  Kuba  a  jednatelé  J.  Cyž  a  Vl.  Zmeškal.  Přítomní  členové  slovanských  delegací  zdůrazňovali  ve  svém  jazyku  oslavencovy  zásluhy  o  slovanskou  vzájemnost.  Tak  vůdce  Lužických  Srbů  Arnošt  Bart  zdůraznil  vůli  svého  národa  žít;  Polák  dr.  Kurnatowski  vzpomínal  na  polsko-českou  spolupráci  v  dobách  husitských;  ukrajinský  delegát  dr.  Kuśnir  děkoval  oslavenci,  že  pamatoval  na  jeho  lid  jako  na  rovnocenné  bratry;  Jihoslovan  M.  Murko  zdůraznil,  jak  Ad.  Černý  pamatoval  na  Slovany  v  Dalmácii  a  Itálii;  ruský  spisovatel  Vladislavjev  líčil,  jak  prostému  ruskému  lidu  mluví  z  duše  Rokytova  kniha  Za  Kristem.  Hlavní  hodnotící  projev  přednesl  docent  Karlovy  university  PhDr.  Antonín  Frinta.  Na  oslavě  se  hrály  skladby,  sbory  a  písně  skladatele  Bj.  Krawce.  Sbory  mužské  a  smíšené  provedl  pěvecký  odbor  hradeckého  Sokola.  Následujícího  dne  –  21.  září  1924  –  byla  prohlídka  města  a  musea  a  jeho  čítárny,  kde  pod  vedením  ředitele  Ludvíka  Domečky  byla  instalována  výstavka  Českolužického  spolku  „Adolf  Černý“  v  Praze,  který  zde  vystavoval  práce  s  lužickou  tematikou  (spisy  Ad.  Černého,  spolkové  tisky  a  drobné  ukázky  z  lužickosrbské  literatury).  Následoval  slavnostní  banket,  na  kterém  dr.  Dragutin  Prohaska,  náměstek  jugoslávského  ministra  osvěty,  předal  Ad.  Černému  řád  sv.  Sávy.  Slavnostní  projevy  a  vzpomínky  pronášeli  přítomní  vzácní  hosté:  dr.  F.  Ulrich,  spisovatel  Ignát  Herrmann,  odborový  rada  československého  ministerstva  zahraničních  věcí  dr.  O.  Butter  (vzpomínal  Černého  účasti  na  pařížské  mírové  konferenci  i  na  vyslanectví  ve  Varšavě),  předseda  spolku  redaktor  Jan  Hejret  (nazval  oslavence  „otcem  Lužice“),  dolnolužická  básnířka  Mina  Witkojc,  Jan  Cyž  (v  zastoupení  lužickosrbské  mládeže),  malíř  Měrćin  Nowak  odevzdal  oslavenci  šest  svých  perokreseb  na  podkladě  Černého  díla  Mythiske  bytosće,  byl  přečten  dopis  nejstaršího  přítele  Ad.  Černého,  kulturního  vůdce  dr.  Arnošta  Muky,  ve  kterém  ho  prosí,  aby  lužickým  Srbům  zůstal  nadále  ochráncem  a  otcem.  Závěrem  promluvil  oslavenec.  Odpoledne  se  konalo  slavnostní  otevření  Rokytovy  síně  v  Husově  domě  v  Hradci  Králové17. Průběh  oslav  podrobně  sledoval  místní  hradecký  tisk18.

Oslavy  narozenin  hradeckého  rodáka  byly  impulsem  k  pokračování  královéhradecko-lužickosrbských  styků  a  k  jejich  rozvíjení.  Tak  již  27.  března  1925  konala  Masarykova  lidová  škola  v  síni  Průmyslového  musea  v  Hradci  Králové  úspěšnou  přednášku  jednatele  spolku  Vladimíra  Zmeškala  o  Lužici  a  Lužických  Srbech  (nazvanou  Napříč  slovanskou  Lužicí)  s  doprovodem  světelných  obrazů19 a  o  velikonočních  svátcích  (ve  dnech  10.  až  13.  dubna  1925)  odbor  Klubu  československých  turistů  v  Hradci  Králové  uspořádal  pod  vedením  svého  předsedy  městského  důchodního  K.  Kašpara  zájezd  do  Lužice,  který  byl  „turisticky  velmi  vděčný“.  Výprava,  kterou  tvořilo  25  účastníků,  navštívila  Dolní  Lužici  (mj.  Chotěbuz  –  zde  ji  uvítala  slečna  Mina  Witkojc,  Blata,  Lubnjow)  a  Horní  Lužici  (Kamjenc,  Njebjelčicy,  Pančicy,  Klóštr  –  zde  uviděla  jízdu  „křižáků“,  Chrósćicy,  Njeswačidło,  Budyšín  –  zde  byli  účastníci  v  Srbském  domě  –  a  Zhořelec).  Setkali  se  také  s  některými  lužickosrbskými  pracovníky  a  prožili  přátelský  kulturní  večer  ve  slovanském  duchu.  Kritizovali  ovšem  německou  drahotu  a  podivovali  se,  jak  v  republikánském  Německu  jsou  oslavováni  představitelé  starých  feudálních  řádů20.

Výsledkem  velikonočního  zájezdu  královéhradeckého  odboru  KČT  bylo,  že  město  Hradec  Králové  zprostředkovalo  studium  dvěma  lužickosrbským  studentům  na  hradeckém  gymnasiu21. Jmenovali  se  Heřman  Homola  a  Richard  Jakobi22. V  září  1933  nastoupil  na  Hospodářskou  školu  v  městysi  Kukleny  u  Hradce  Králové  (dnes  je  součástí  města  Hradec  Králové)  hornolužický  student  Jan  Bělk  a  odbor  Společnosti  přátel  Lužice  v  Hradci  Králové  převzal  o  studenta  po  dobu  jeho  hradeckého  pobytu  péči.  Strávil  v  Hradci  Králové  jeden  rok  a  studoval  s  vyznamenáním,  absolutorium  získal  dne  14.  července  193423.

Dne  3.  dubna  1927  byla  v  hradeckém  muzeu  vernisáž  obrazů  Ludvíka  Kuby,  zasloužilého  dokumentaristy  obou  Lužic24. V  červenci  1928  uspořádal  srbský  pěvecký  spolek  Lumír,  vedený  B.  Krawcem,  zájezd  do  Československé  republiky.  Navštívil  Prahu,  Hradec  Králové  a  Brno.  Těšil  se  „neutuchajícímu  zájmu  jak  obecenstva,  tak  denního  tisku“.  Ve  výpravě  byli  i  kulturní  pracovníci  Mina  Witkojc,  malířka  Hanka  Krawcec,  učitel  M.  Nawka,  redaktor  Jan  Skala,  P.  Krječmaŕ  aj.25 Do  Hradce  Králové  přijela  27členná  skupina  Lužičanů  v  úterý  24.  července. Slovanským  bratrům  se  dostalo  grandiózního  uvítání,  které  popsal  kronikář  města:  „Uvítání  hostí  bylo  upřímné,  velkolepé.  Tisíce  lidí  přišlo  přivítati  větev  slovanského  národa,  která  žije  pod  jhem  germánským.  Přítomna  byla  městská  rada,  zástupci  místní  vojenské  posádky  s  pplk.  gen.  št.  Frant.  Lančem  v  čele,  Sokolové,  legionáři,  DTJ,  pěvecké  spolky  „Smetana“,  „Vlastimil“  a  mnoho  jiných.  Jménem  města  a  občanstva  přivítal  vzácné  návštěvníky  p.  MUDr.  Batěk.  Malá  děvčátka  v  národních  krojích  předala  vůdci  výpravy  kytici  se  stuhami.  Za  provolávání  zdaru  zahrála  hudba  hymnu  hostí,  kteří  ji  radostně  také  zazpívali.  Nyní  seřadili  se  hosté  a  korporace  do  průvodu,  který  ubíral  se  do  města,  zdraven  tisícihlavým  zástupem.  Na  Husově  náměstí  zastavil  se  u  pomníku  pana  presidenta,  hudba  zahrála  naše  hymny  a  vůdce  výpravy  [Bj.  Krawc]  položil  po  procítěném  proslovu  k  pomníku  kytici  se  stuhami.“  „Večer  sešli  se  hosté  v  zahradě  restaurace  „Na  nábřeží“,  kde  –  jak  sami  tvrdili  –  cítili  se  jako  doma.  Večeru  přítomny  byly  pěvecké  spolky,  legionáři,  městská  rada  a  jiní.  Pěvecký  spolek  „Smetana“  uvítal  příchod  hostí  Smetanovým  „Věnem“.  Nescházely  nezbytné,  avšak  od  srdce  jdoucí  proslovy.  Spolek  „Smetana“  zpíval  ještě  některé  národní  písně.  Ve  středu  25.  t. m.  navštívili  Lužičané  některé  průmyslové  závody,  Petrofovu  továrnu,  Družstevní  mlékárnu,  pivovar,  prohlédli  si  museum,  nové  gymnasium,  obecné  a  občanské  školy,  různé  památnosti  města,  popatřili  též  s  návrší  „Zámečku“  na  pěknou  naši  polabskou  rovinu  s  bojištěm  z  r.  1866,  kde  bojovalo  též  mnoho  Srbů  saských  po  boku  rakouských  vojáků  proti  Srbům  pruským.  Večer  sešel  se  –  možno  říci  –  celý  Hradec  ke  krásnému  srbskému  večeru  v  Jiráskových  sadech.  Za  krásné  pohody  milý  náš  sad  kvetl  svojí  krásou,  zářil  přátelstvím  k  našim  drahým  nám  Srbům  a  zněl  písní  a  hudbou.  Koncertovala  hudba  4.  pluku.  Výborně  secvičený  sbor  Lužických  Srbů  přednesl  pod  vedením  skladatele  Krawce  řadu  lidových  písní  srbských a  také  písní  Krawcových.  Hosté  předvedli  také  v  národních  krojích  ukázky  svých  lidových  tanců.  Pěvecký  spolek  „Smetana“  s  kuklenským  „Vlastimilem“  zapěly  pod  taktovkou  p.  Pochyby  řadu  sborů.  Profesor  dr.  J.  Hořejší  podal  obecenstvu  pěkný  relief  dějin,  života  a  snah  Lužických  Srbů.  …  Družná  přátelská  zábava  trvala  dlouho  do  noci.  Ve  čtvrtek  odjeli  Lužičané  do  Brna.  Budou  míti  oni  i  my  v  Hradci  pěkné  vzpomínky.“26 V  Hradci  Králové  tehdy  vystupovala  koncertní  pěvkyně  paní  Rut  Krawcec  a  slečny  Hanka,  Karin  a  Katka  Krawcec.  „Hradec  poznal  lužické  písně  a  tance  i  skladby  lužických  skladatelů  a  sbratřil  se  srdečně  s  milými  hosty.  Kéž  i  oni  poznají,  že  bratrství  Hradečanů  je  věrné  a  trvalé.  Kéž  přibývá  členů  česko-lužického  spolku,  odběratelů  lužických  časopisů  a  knih,  československých  turistů  po  Lužici  i  českých  hostitelů  lužicko-srbských  dětí  a  dorostu.  Věřme  s  Lužičany  v  budoucnost  Slovanstva,  učme  se  od  nich  víře  ve  svůj  národ  i  v  slovanské  sblížení,  osvědčujme  svou  víru  činy  a  provázejme  jejich  dobrý  boj  věrnou  a  účinnou  láskou.“27
Prohlubující  se  styky  Královéhradečanů  ústily  v  založení  místního  odboru  Česko-lužického  spolku  „Adolf  Černý“  v  Praze.  Již  listopadová  výborová  a  členská  schůze  Česko-lužického  spolku  v  roce  1928  „s  povděkem“  přijala  zprávu  o  zakládání  nového  odboru  spolku  v  Hradci  Králové  pod  vedením  vrchního  železničního  rady  B.  Bretschneidera28 a  krátce  nato  ohlásila  jeho  první  akci  –  dne  28.  listopadu  1928  se  odbočka  uvedla  lužickým  večerem,  který  byl  zahájen  hymnou  Lužických  Srbů,  kterou  zapěl  pěvecký  spolek  „Smetana“.  O  Lužici,  její  minulosti  a  přítomnosti,  přednášel  profesor  B.  Dobiáš  („vřelými  slovy  nastínil  minulost  i  přítomnost  tohoto  statečného  zbytku  národa,  který  důvěřivě  hledá  u  nás  porozumění  a  podporu  ve  svém  boji  o  záchranu“),  dále  vystupovali  profesor  F.  Teršl  a  jako  host  Měranka  Lešawic  („která  temperamentně,  hlasem  schopným  jemných  odstínů  i  silnějších  akcentů,  jinde  zase  s  velkou  roztomilostí  přednesla  řadu  srbských  básní“)  v  národním  kroji29. Oficiálně  se  však  hradecký  odbor  ustavil  až  ve  středu  9.  ledna  1929.  Předsedou  byl  zvolen  MUDr.  Leopold  Batěk,  jednatelem  B.  Bretschneider  a  pokladníkem  řídící  učitel  Jan  Kinský.  Do  odbočky  se  přihlásilo  70  členů,  z  nich  6  zakládajících30.

Činnost  královéhradecké  odbočky  se  rozvíjela.  Referoval  o  ní  na  výborové  schůzi  spolku  dne  17. 3. 1929  B.  Bretschneider.  Uvedl,  že  odbočka  má  již  113  členů,  uspořádala  v  listopadu  1928  Lužický  večer,  chystá  výstavu  malíře  Ante  Trstenjaka  z  Mariboru  a  chce  „všemožně  pomáhati  kulturní  Lužici  odběrem  knih  a  časopisů“  a  rovněž  subskribuje  vydání  knihy  Úvod  do  studia  lužickosrbského  písemnictví  od  Josefa  Páty31. Dne  25.  dubna  1929  uspořádala  v  muzeu  přednášku,  kterou  proslovil  dr.  M.  Krječmaŕ.  Po  přehledu  dějin  Srbů  promluvil  i  o  českém  zájmu  o  Lužici,  počínaje  J.  Dobrovským.  „Ačkoliv  stav  Luž.  Srbů  je  velmi  neutěšený,  nevyslovil  se  dr.  Krječmaŕ  o  osudu  dnešní  Lužice  beznadějně:  věří,  že  je  možno  Lužici  zachrániti,  ovšem  usilovnou  vůlí  a  činorodou  prací.“32

V  roce  1930  stoupl  počet  členů  královéhradeckého  odboru  na  159.  Místní  časopisy  ochotně  uveřejňovaly  dodané  články  a  zprávy  s  lužickosrbskou  tematikou.  Spolu  s Masarykovou  školou  lidovou  uspořádal  odbor  25.  dubna  1930  v  muzeu  přednášku  Pavla  Krječmarja  O  Sokolstvu  v  Lužici,  provázenou  světelnými  obrazy.  Přispěl  také  k organizaci  koncertů  lužickosrbské  hudby  v  Hradci  Králové,  Náchodě  a  v  Poděbradech,  „jež  přinesly  úplný  úspěch  umělecký“.  Např.  v  Hradci  Králové  se  konal  lužický  večer  7.  května  1930  pod  záštitou  městské  rady.  Zahájil  ho  profesor  K.  Mlynář.  Na  bohatém  pořadu  byly  ukázky  básnické  tvorby,  které  přednesla  slečna  M.  Lešawic.  Sólové  písně  Mistra  Krawce  pro  soprán  zpívala  slečna  Frajšlakec  a  pro  tenor  paní  E.  Šlamař,  byl  proveden  melodram  Bj.  Krawce  na  slova  J.  Ćišinského.  Program  hostů  (byl  přítomen  Bj.  Krawc,  který  také  zahrál  ukázky  lužickosrbských  národních  tanců,  „jež  provázel  pozoruhodným  výkladem“)  „uspokojil  všechny  přítomné“  a  výtěžek  koncertů  byl  věnován  na  fond  srbské  mateřské  školky  v  Budyšíně.  Uskutečnila  se  výstava  obrazů  z  Lužice  mistra  Trstenjaka  (od  11.  května  do  9.  června)  pod  protektorátem  jugoslávského  královského  vyslanectví.  K  70.  narozeninám  Bjarnata  Krawce  vydal  odbor  5000  portrétních  pohlednic.  Jednatel  odboru  B.  Bretschneider  byl  zvolen  členem  ústředního  výboru  spolku.  Odbor  si  založil  vlastní  Lužický  fond,  z  něhož  podporoval  akce  ve  prospěch  Lužice.  Pro  osmnáct  knihoven  lužických  sokolských  jednot  zakoupil  18  výtisků  knihy  J.  Páty  Zawod  do  studija  serbskeho  pismowstwa33.

Sedmdesáté  narozeniny  Bj.  Krawce  se  oslavovaly  v  Budyšíně,  Drážďanech,  samozřejmě  v  Praze  a  v  dalších  československých  městech.  V  Hradci  Králové  Masarykova  vyšší  lidová  škola,  hudební  odbor  Osvětového  sboru  a  hradecký  odbor  Česko-lužického  spolku  uspořádaly  slavnostní  večer  dne  14.  března  1931.  Oslava  se  konala  opět  pod  patronátem  městské  rady  v  přednáškovém  sále  muzea,  hlavním  řečníkem  byl  L.  Kuba,  který  ve  své  přednášce  používal  své  vzpomínky  na  mistra  Krawce  z  uplynulých  45  let.  Zdůraznil  nutnost  semknutí  všech  Slovanů,  mluvil  o  Krawcovi-člověku  a  Krawcovi-národním  pracovníku  (uvedl  např.  Krawcovu  charakteristickou  odpověď  na  otázku,  myslí-li,  že  Lužičtí  Srbové  se  udrží:  „Nemyslím  o  tom,  já  jenom  pracuji“).  Členové  sdružení  „Pěvců  Nepasických“  zapěli  Krawcovy  sbory,  hodně  se  deklamovalo,  zpívaly  srbské  písničky  v  originálu.  „Přítomné  obecenstvo  bylo  uspokojeno  dokonale  a  pořadatelstvo  radostně  konstatuje,  že  věci  lužickosrbské  získáni  byli  v  našem  městě  zas  noví  přátelé,  neboť  přítomno  bylo  přes  300  osob  vybraného  obecenstva.“34 Na  závěr  roku  se  měla  8.  prosince  konat  přednáška  o  Lužici  Vladimíra  Zmeškala  („Svatba  a  pohřeb  v  Blatech  lužických“),  promítat  film  s  lužickosrbskou  tematikou  a  předvedení  gramofonových  desek,  které  odbor  zakoupil35.

Valná  hromada  odboru,  konaná  dne  19.  února  1932,  konstatovala,  že  odbor má  již  196  členů  a  vykonal  „mnohé  platné  služby  pro  poznání  Lužice  ve  svém  kraji.“  Do  nového  výboru  byli  zvoleni:  předsedou  medicinální  rada  MUDr.  L.  Batěk,  místopředsedou  odborný  lékař  MUDr.  Bedřich  Drož,  jednatelem  vrchní  rada  ČSD  Bohuslav  Bretschneider,  pokladníkem  ředitel  učitelského  ústavu  Josef  Michl;  členy  výboru:  velitel  pěšího  pluku  4  plukovník  Ivan  Chalupa,  profesor  gymnasia  Jan  Hořejší,  kožišník  Josef  Mecl,  ředitel  městských  úřadů  vrchní  právní  rada  dr.  Josef  Kaňka,  vrchní  komisař  ČSD  dr.  Jan  Pultar,  profesor  náboženství  ThDr.  Oldřich  Svoboda  a  Karla  Valášková.  Valná  hromada  rovněž  schválila,  aby  odbor  předplácel  a  vykládal  ke  čtení  v  Palackého  lidové  čítárně  časopisy  Łužica,  Sokołske  Listy  a  Časopis  Maćicy  Serbskeje36.

Rok  1932  přinesl  celé  společnosti  a  následně  jejímu  hradeckému  odboru  některé  organizační  změny.  V  květnu  1930  odevzdal  Josef  Páta  správnímu  výboru  nové  spolkové  stanovy  připravené  k  schválení  úřady.  Na  valné  hromadě  27.  května  1930  byl  oficiálně  vysloven  požadavek  změny  dosavadního  spolkového  názvu  na  Československo-lužický  spolek  „Adolf  Černý“,  23.  září  schválil  spolkový  výbor  novou  verzi  stanov,  20.  října  byl  přijat  návrh  na  vyhotovení  jednotných  stanov  pro  nově  zřizované  odbory  a  na  mimořádné  valné  hromadě  ústředí  6.  listopadu  1932  byl  přijat  návrh  na  přejmenování  spolku  na  Společnost  přátel  Lužice,  načež  následovalo  přejmenování  spolkového  tiskového  orgánu  na  „Lužickosrbský  věstník“37. Nové  stanovy  ústředí  byly  schváleny  ministerstvem  vnitra  pod  čís.  j.  79841/1932  ze  dne  24.  prosince  1932  a  současně  vešla  v  platnost  změna  názvu  společnosti38. Následně  Zemský  úřad  v  Praze  povolil  zřízení  odboru  Společnosti  přátel  Lužice  pro  Hradec  Králové  a  okolí  pod  č.  j.  4333/19  A,  43/1933  ze  dne  28.  ledna  193339.

V  roce  1931  dne  7.  srpna  zemřel  člen  výboru  plukovník  v.  v.  MUDr.  Adolf  Švanda,  zakládající  člen  královéhradeckého  odboru40, a   dne  26.  prosince  1932  řídící  učitel  v.  v.  Jan  Kinský,  jeden  ze  zakladatelů  královéhradeckého  odboru  a  první  jeho  pokladník41. Odbor  přispěl  částkou  1000,-  Kč  na  lužickou  dětskou  kolonii  v  Jablkynicích  (zřejmě  je  míněna  dětská  prázdninová  osada  lužickosrbských  dětí)42.

Valná  hromada  konaná  dne  9.  března  1933  nepřinesla  změny  ve  vedení  odboru,  který  v  té  době  měl  celkem  179  členů  (16  zakládajících,  61  přispívajících,  101  činného  a  1  studentského)43.  Prakticky  se  výbor  neměnil  ani  v  příštím  roce  1934,  pouze  vrchní  rada  B.  Bretschneider  se  vzdal  ze  služebních  důvodů  jednatelské  funkce  a  na  jeho  místo  byl  zvolen  ředitel  městských  úřadů  dr.  Josef  Kaňka44. Valná  hromada  koncem  května  konstatovala  určitý  útlum  činnosti.  Počet  členů  klesl  na  13045. O  prázdninách  roku  1934  navštívil  své  známé  v  Hradci  Králové  opět  mistr  Bjarnat  Krawc46. Ústřední  výbor  v Praze  dne  26.  září  1934  schválil  zřízení  studentského  kroužku  při  královéhradeckém  odboru47. Do  Hradce  Králové  přesídlil  z  Prahy  dr.  Ivan  Smoleŕ  se  svou  chotí  Alicí,  dcerou  šéfredaktora  Serbskich  Nowin  Marka  Smoleŕa48. V  květnu  1935  se  vrátil  do  Hradce  Králové  Bjarnat  Krawc  s  chotí  a  byl  zde  „vřele  pozdraven  svými  českými  přáteli.“49

V  roce  1936  byl  v  Hradci  Králové  ustaven  „Studentský  kroužek  místního  odboru  Společnosti  přátel  Lužice“.  První  podnět  k  jeho  založení  dal  v  roce  1934  při  svém  pobytu  v  Hradci  Bjarnat  Krawc,  který  „se  stýkal  s  místními  studenty,  zdůrazňoval  v  rozhovorech  s  nimi  význam  práce  národní  a  slovanské  u  studující  generace  a  povzbuzoval  k  organisační  činnosti.“  Na  sklonku  roku  1934  rozhodli  se  hlavně  studenti  z  vyšších  tříd  místního  Rašínova  státního  gymnasia  přikročit  k  přípravným  pracím  pro  založení  vlastního  kroužku,  ve  kterém  by  rozšiřovali  svoje  školní  vzdělání  studiem  Lužice,  jejího  lidu  a  země.  Se  svolením  místního  odboru  a  ústředí  Společnosti  přátel  Lužice  byl  utvořen  přípravný  výbor.  JUDr.  Rudolf  Kalhous50 vypracoval  „řád“  kroužku,  gymnasiální  profesoři  Josef   Němeček  a  Jan  Macoun  se  věnovali  osobní  propagační  akci  a  získávání  zájemců,  velkoobchodník  Josef  Mecl  poskytl  finanční  podporu.  Po  dosažení  počtu  20  členů  se  v  klubovně  hradeckého  hotelu  Avion  konala  29.  března  1936  informační  přednáška  dr.  R.  Kalhouse  o  Lužici  a  dne  26.  dubna  pak  ustavující  schůze  nového  kroužku,  kde  týž  řečník  promluvil  o  studentské  proslovanské  činnosti  od  roku  1848,  B.  Brettschneider  přehledně  o  dějinách  Lužických  Srbů.  Byl  zvolen  sedmičlenný  výbor  (předseda  dr.  R.  Kalhous,  místopředseda  pan  Uhlíř,  jednatel  J.  Němeček)  a  byly  zaslány  všemi  účastníky  podepsané  zdravice  Ad.  Černému,  prof.  dr.  Jos.  Pátovi,  předsedovi  „Serbowki“  v  Praze  PhC.  J.  Měrćinkovi  a  Svazu  lužickosrbského  studentstva  do  Budyšína51. Dne  14.  května  1936  byla  konána  valná  hromada  královéhradeckého  odboru  SPL.  Odbor  poněkud  poklesl  v  aktivitě,  vinu  na  tom  mělo  i  několik  úmrtí  členů  (předseda  a  spoluzakladatel  odboru  rada  MUDr.  Leopold  Batěk,  dále  probošt  kapituly  a  senátor  Národního  shromáždění  ThDr.  František  Reyl),  přičemž  noví  členové  nebyli  získáni.  Novým  předsedou  byl  zvolen  odborný  lékař  MUDr.  Bedřich  Drož,  místopředsedou  správní  rada  JUDr.  Josef  Kaňka,  jednatelem  vrchní  rada  ČSD  Bohuslav  Bretschneider,  pokladníkem  kožišník  Václav  Mecl52. Týden  před  Vánocemi  uspořádal  Studentský  kroužek  Odboru  ve  výloze  Rašínova  státního  gymnasia  výstavku  lužických  knih,  časopisů,  novin,  překladů,  fotografií  a  lužických  obrázků.  Dne  20.  prosince  1936  se  v  klubovně  hotelu  Avion  konala  schůzka  kroužku,  na  které  dr.  Rud.  Kalhous  přednášel  o  jubileu  Jakuba  Barta-Ćišinského,  Karel  Uhlíř  informoval  o  spisu  J.  Páty  Lužická  otázka  a  o  nejnovějším  vývoji  v  Lužici.  Novým  jednatelem  královéhradeckého  odboru  SPL  byl  po  B.  Bretschneiderovi  zvolen  koncipista  politické  správy  dr.  Rudolf  Kalhous53.

Rok  1937  přinesl  oživení  v  činnosti.  Dr.  R.  Kalhous  přednášel  21. 2. 1937  ve  Svobodných  Dvorech  u  Hradce  Králové  pro  sokoly  a  Hospodářsko-občanskou  besedu  (Lužice,  země  a  lid)  a  početná  účast  místního  občanstva  podala  „důkaz  o  stálém  jeho  zájmu  o  osud  nejmenšího  slovanského  národa“.  Týž  promluvil  ve  Všestarech  na  téma  „O  slovanské  vzájemnosti“,  zmiňoval  se  o  Lužici  a  promítal  diapozitivy,  které  zapůjčilo  ústředí  SPL;  přednášku  pořádal  místní  Sokol.  Další  přednáška  o  Lužici  se  konala  v  obci  Librantice  u  Třebechovic  pod  Orebem,  též  zde  si  ji  vyžádala  místní  sokolská  organizace.  Studentský  kroužek  SPL  konal  schůzi  14. 2. 1937,  byla  zde  čtena  ukázka  z  knihy  Dějiny  srbského  národa  od  autorů  W.  Bogusławského  a  M.  Hórnika  a  probírány  základy  lužickosrbské  mluvnice.  Současně  na  jaře  1937  sílily  v  Hradci  Králové  snahy  o  utvoření  volného  sdružení  všech  místních  slovanských  spolků  v  rámci  koordinace  akcí  a  společného  postupu54. Další  přednáška  o  Lužici  se  konala  29.  března  1937  ve  Slatině  nad  Zdobnicí  pro  místní  sdružení  republikánského  dorostu.  Ve  dnech  2.  a  6.  dubna  uspořádala  Masarykova  vyšší  lidová  škola  v  Hradci  Králové  cyklus  Kapitoly  z  kulturních  dějin  Slovanstva,  na  kterém  přednášel  o  lužickém  bájesloví  a  o  životě  ve  slovanské  Lužici  na  konci  XV.  století  dr.  R.  Kalhous,  který  svoji  přednášku  proslovil  21. 4.  ještě  pro  Místní  sdružení  republikánského  dorostu  v  Pardubicích.  V  malém  sále  hradecké  sokolovny  se  17.  dubna  1937  konala  pro  místní  dorost  úspěšná  lužickosrbská  besídka55. V  květnu  se  odbor  snažil  o  seskupení  zájemců  o  kulturní  život  Lužických  Srbů,  kteří  by  se  „zabývali  studiem  lužickosrbských  otázek  se  stanoviska  kulturně-vědeckého.“  Podařilo  se  získat  14  osob  různých  kulturních  zájmů56. Při  návratu  z  lázní  Trenčianské  Teplice  o  prázdninách  1937  navštívil  Bj.  Krawc  své  známé  v  Brně,  Chocni,  Hradci  Králové  a  v  Českých  Budějovicích57.

V  roce  1938  došlo  jen  malým  personálním  obměnám  –  místo  jednatele  Studentského  kroužku  SPL  v  Hradci  Králové  obsadil  Karel  Uhlíř58. Činnost  odboru  byla  zřejmě  i  v  Hradci  Králové  poznamenána  bojem  o  udržení  samostatnosti  ČSR  a  pozdějšími  říjnovými  událostmi. 

Po  vydání  prvního  čísla  Lužickosrbského  věstníku  roku  1939  byl  spolkový  věstník  zastaven  a  Společnost  přátel  Lužice  se  oficiálně  rozešla  12.  února  1939.  Administrativně  byla  zrušena  a  její  majetek  byl  zabaven  výnosem  říšského  protektora  z  24.  června  194059. V  Hradci  Králové  byl  Místní  odbor  Společnosti  přátel  Lužice  pro  Hradec  Králové  a  okolí  rozpuštěn  20.  února  1939  a  došlo  k  jeho  výmazu  z  Rejstříku  spolkového  katastru60.

Rozpuštěním  Místního  odboru  SPL  pro  Hradec  Králové  a  okolí  a  následnou  okupací  zbytku  Československé  republiky  prakticky  skončily  všechny  styky  královéhradecko-lužickosrbské  a  veškeré  veřejné  proslovanské  aktivity.  Už  se  nekonaly  zájezdy  Lužických  Srbů  do  Hradce  Králové  ani  Hradečanů  do  Lužic,  i  když  staří  přátelé  stále  žili  a  doufali  ve  změnu  poměrů.  Je  však  možné,  že  někteří  čeští  přátelé  Lužických  Srbů  se  s  nimi  opět  sešli  –  ve  věznicích  (např.  v  budyšínském  vězení  či  v  dalších  nacistických  vězeních),  koncentračních  táborech  nebo  na  nucených  pracích  v  Německu.  Zatím  o  těchto  „stycích“  nic  nevíme  a  rozhodně je  nejvyšší  čas  se  touto  otázkou  a  tímto  obdobím  vzájemných  styků  zabývat. 

Nová  epocha  začíná  v  květnu  1945.  Nastal  čas  rekapitulace,  počítání  ztrát  a  dalšího  kola  bojů  za  národní  existenci  Srbů  v  Horní  a  Dolní  Lužici61.

V  Hradci  Králové  byl  Místní  odbor  Společnosti  přátel  Lužice  pro  Hradec  Králové  se  sídlem  v  Hradci  Králové  sice  9.  srpna  1946  obnoven62, ale  jeho  aktivity  byly  minimální.  V  neděli  24.  února  1946  pobýval  Mistr  Bj.  Krawc  v  Hradci  Králové  u  svého  přítele  pana  Mecla63, dne  23.  října  1946  proslovil  dr.  R.  Kalhous  v  soukromé  škole  pro  ženská  povolání  Školských  sester  de  Notre  Dame  přednášku  o  lužickosrbské  ženě64, ale  o  jiných  místních  aktivitách  nic  nevíme.  Kronikář  města  ještě  zaznamenal  úmrtí  Bj.  Krawce  25. XI. 1948,  který  byl  „věrný  přítel  Hradce  Králové“  a  který  udržoval  „přátelské  styky  s  Hradečany  a  rád  zajížděl  do  našeho  města  skoro  každoročně“.  Odbor  zřejmě  zanikl  ve  známém  roce  1948.  I  činnost  pražského  ústředí  stagnovala  a  před  hrozícím  zánikem  se  SPL  roku  1954  zachránila  vstupem  do  Společnosti  Národního  muzea  v  Praze  jako  Sbor  pro  studium  lužickosrbské  kultury,  který  vydával  rozmnožovaný  „Přehled  lužickosrbského  kulturního  života“;  docházel  i  do  Hradce  Králové  a  severovýchodních  Čech. 

Další  styky  s  Lužickými  Srby,  evidentně  nepravidelné,  se  konaly  po  jiných  liniích,  např.  odborových  či  profesních.  Tak  např.  v  květnu  1960  byla  uzavřena  přátelská  dohoda  o  spolupráci  mezi  Srbským  lidovým  divadlem  v  Budyšíně  a  divadlem  v  Hradci  Králové.  Byla  dohodnuta  výměna  režisérů,  školení  herců  a  výměna  zkušeností.  Některé  lužické  hry  byly  režírovány  pracovníkem  z  Hradce  Králové65. Dne  15. 6. 1973  přijelo  41  žáků  a  učitelů  z  Hradce  Králové  na  přátelskou  návštěvu  do  Kuparských  Borkow  a  oplatili  tak  návštěvu  lužickosrbským  dětem66. V  roce  1974  se  v  Budyšíně  konala  stá  schadźowanka  župy  Jana  Skaly  a  hudební  program  zajišťoval  taneční  orchestr  kulturního  domu  ROH  z  Hradce  Králové67.67)   Takových  kontaktů  bylo  určitě  více,  zcela  jistě  Hradečané  jezdili  do  Lužice  i  soukromě.  Naposledy  uspořádali  zájezd  do  Horní  Lužice  v  roce  2008  a  2009  členové  Společnosti  ochránců  památek  ve  východních  Čechách  se  sídlem  v  Hradci  Králové;  zájezd  zanechal  u  všech  účastníků  hluboké  dojmy. 

Na  královéhradecké  univerzitě  mají  studenti  bohemistiky  již  několik  let  možnost  seznámit  se  se  základy  hornolužické  srbštiny.  Doufejme,  že mezi  královéhradeckými  studenty  bohemistiky  a  historie  se  najdou  jedinci,  zabývající  se  minulostí  a  přítomností  srbské  Lužice,  a  že  vzájemné  styky  česko-lužickosrbské  a  lužickosrbsko-české  v  regionu  severovýchodních  Čech  budou  i  v  budoucnu  pokračovat  ve  prospěch  obou  národů  a  jejich  kultur.

Przypisy

1. O  česko-lužickosrbských  stycích  v  regionu  podkrkonošských  Hořic  srv.:   J, Tomíček,  Lužičtí  Srbové  a  Hořicko  do  první  světové  války,   „Královéhradecko.  Historický  sborník  pro  poučenou  veřejnost“ 2007, č.  4,  s.  449-464.  

2. Praha  a  Lužičtí  Srbové.  Sborník  z  mezinárodní  vědecké  konference  ke  140.  výročí  narození  Adolfa  Černého.  Praha  2005;  P.  Kaleta,  Češi  o  Lužických  Srbech.  Český  vědecký,  publicistický  a  umělecký   zájem  o  Lužické  Srby  v  19.  století  a  sorabistické  dílo  Adolfa  Černého,  Praha  2006.  

3. Mám  na  mysli  to,  že  je  třeba  zjistit,  zda  na  jezuitském  gymnáziu  a  v  Hradci  Králové  nestudovali  lužičtí  studenti  (což  předpokládám),  nebo  zda  v  hradecké  jezuitské  koleji  nepůsobili  Lužičtí  Srbové  či  zda  v  královéhradecké  diecézi  v  XVII.  nebo  v  XVIII.  století  se  v  době  nedostatku  českých  katolických  kněží  neuplatňovali  lužickosrbští  kněží.  V  tehdejší  jezuitské  knihovně  (nebo  dnes  v knihovně  královéhradeckého  biskupství)  mohly  –  či  mohou  –  být  zařazeny  spisy  lužických  autorů.  To  vše  je  třeba  prozkoumat.       

4. V  březnu  roku  1907  vznikl  z  úzkých  styků  studentů  lužického  lektorátu  Adolfa  Černého  a  za  účasti  dr.  Arnošta  Muky  Českolužický  spolek  „Adolf  Černý“  v  Praze.  Dne  20.  března  1907  se  totiž  sešlo  několik  českých  studentů  a  tři  lužickosrbští  studující  a  za  přítomnosti  dr.  A.  Muky  se  usnesli  založit  spolek,  který  by  měl  za  úkol  pěstovat  lužickosrbský  jazyk  a  literaturu  mezi  studenty.  Spolek  nebyl  nejdříve  c.  k.  místodržitelstvím  v  Praze  povolen  a  mohl  vyvíjet  svoji  činnost  teprve  po  výnosu  místodržitelství  ze  dne  31. 7. 1907  (viz:  Vl. Zmeškal,  Patnáct  let  Českoluž.  spolku  „Adolf   Černý“  v  Praze  1907 – 1922,  Praha  1923,  k  počátkům  viz  s.  8.).  Protektorem  spolku  se  stal  Adolf  Černý,  od  roku  1919   byl  zakládajícím  členem  Okresní  výbor  Hradec  Králové  a  od  roku  1920  byli  činnými  členy  Karel  Sl.  Kašpar,  městský  důchodní  v  Hradci  Králové,  a  královéhradecký  továrník  Josef  Pilnáček  (Vl. Zmeškal,  Patnáct  let  Českoluž.  Spolku...,  s.  27,  29  a  31).  O  vzniku  Českolužického  spolku  „Adolfa  Černého“  v  Praze  viz  též:  Vl. Mayer,  Dvacet  let  Česko-lužického  spolku  „Adolf  Černý“  v Praze, „Česko-lužický  Věstník“/ „Čěskoserbski  Wěstnik“  (dále  jen:  ČLV) 1927, č. 8, s. 20;  P. Ledvina,  Přehledné  dějiny  Společnosti  přátel  Lužice  v  letech  1907 – 1939.  In  (sb):  Marcel  Černý  –  Petr  Kaleta  (edd.),  Stoletý  most  mezi  Prahou  a  Budyšínem.  Společnost  přátel  Lužice  (1907–2007),  Praha  2008,  s.   16  ad.  

5. Ad.  Černý,  Lužická  otázka,  Praha  1945,  s. 99.  

6. J.  Kunc,  Slovník  soudobých  českých  spisovatelů.  Krásné  písemnictví  v  letech  1918–45.  Praha  1946,  s.  676–680;  (red.)  Vl.  Forst,  Lexikon  české  literatury.  Osobnosti,  díla,  instituce.  1.  Praha  1985,  s.  449–451;  M.  Kudělka  –  Z.  Šimeček  a  kolektiv,  Československé  práce  o  jazyce,  dějinách  a  kultuře  slovanských  národů  od  r.  1760.  Biograficko-bibliografický  slovník, Praha  1972,  s.  75–77  (zde  i  bibliografie);  P.  Kaleta, Češi o Lužických  Srbech, s. 125–304,  278  ad.;  R. Hnízdová,  Adolf  Černý.  Bibliografický  soupis  publikovaných  prací,  Praha  1998.  Písemná  pozůstalost  Adolfa  Černého,  obsahující  116  kartonů  a  zhruba  roztříděná,  je  uložena  v  Archivu  Akademie  věd  ČR  v  Praze  (bližší  viz:  usp.  J. Hanzalová, Soupis  osobních  písemných  pozůstalostí  a  rodinných  archivů  v  České  republice,  Praha  1997, s. 86).  

7. Michal  Hórnik  v  Hradci  Králové,  „Ratibor.  Politicko-belletristický  list  pro  zájmy  kralohradeckého  kraje“ 19.  července  1890, č.  29,  s.  343.  Tuto  Hórnikovu  návštěvu  připomněl  podle  zprávy  v  Ratiboru  B. Bretschneider v časopisu  „Česko-lužický  Věstník“ 1929, č. s. 40–41.

8. Státní  okresní  archiv  Hradec  Králové  (dále  jen:  SOkA  Hradec  Králové),  fond  spolek  Beseda,  i.  č.  1,  kniha  č.  1,  Pamětní  kniha  (1880–1902),  nestr.

9. Tamtéž,  nestr.  –  O  korespondenci  A.  Černého  a  A.  Muky  viz  informaci:  K.  S.  Hlavatá,  Zdeněk  Valenta  přednášel  o  korespondenci  Arnošta  Muky  a  Adolfa  Černého, „Česko-lužický  věstník“ 2008,  s.  84.

10. Lužicko  srbští  družstevníci  na  Královéhradecku „Kraj  královéhradecký.  Orgán  republikánské  strany  zeměd.  a  maloroln.  Lidu“  (dále  jen:  KK) 11.  srpna  1923,  č.  62–63,  s.  4  („Pro  české  družstevníky  byla  návštěva  lužicko-srbských  pracovníků  rovněž  nemálo  poučná.  Viděli,  s  jakou  láskou  a  s  jakým  nadšením  tito  vůdci  tamního  družstevnictví  chápou  se  velikých  úkolů  svépomoci.  Slyšeli  od  nich  mnoho,  co  i  nám  přinésti  může  užitek.  Cítili,  že  nás  s  nimi  spojuje  nejen  slovanství,  nejen  písně,  ale  i  krásné  cíle  a  snahy,  cílící  k  lidskosti“);  .SOkA  Hradec  Králové,  fond  MÚ  Hradec  Králové,  i.  č.  522,  kniha  č.  233  (Pamětní  kniha  města  Hradce  Králové  za  rok  1923,  s.  188–189).  –  Pozn.:  Transkripce  hornolužických  osobních  a  místních  jmen  pisatel  kroniky  nezachytil  přesně  a  navíc  neodpovídá  dnešní  normě.  

11. ČLV  1924,  č.  7  s.  15.  Tyto  příspěvky  byly  vydány  v  brožuře  Adolf  Černý.  K  šedesátinám  nadšeného  šiřitele  slovanského  uvědomění  napsali  K. Sedláček,  Fr.  Tichý,  M. Krječmaŕ,  Jos.  Páta.  Praha  1924  (Českolužická  knihovnička  č.  9).  

12. K  jeho  poctě  byl  mu  u  příležitosti  dožitých  šedesátin  vydán  sborník  (Slovanský  přehled  1914–1924.  Sborník  statí,  dopisů  a  zpráv  ze  života  slovanského.  K  šedesátým  narozeninám  Adolfa  Černého.  Uspořádali  Antonín  Frinta  a  František  Tichý,  Praha  1925.)  Zde  upozorňuji  zejména  na  tři  příspěvky:  L.  Domečka,  Adolf  Černý  ve  svém  rodišti,  s.  7–12;  Ant.  Boháč,  Úsilí  Adolfa  Černého  o  samostatnou  Lužici,  s.  16–19  a   František  Tichý, Dílo  a  osobnost  Adolfa  Černého,  s.  31–49  a  ještě týž,  Bibliografie  prací  Adolfa  Černého  (Jana  Rokyty)  1884–1924,  s.  49–58.  

13. ČLV 1924, č. 7,  s.  52,  54–55.

14. L.  Kuba,  Adolf  Černý  a  Slovanstvo,  ČLV 1924, č. 7,  s.  53–54.

15. ČLV 1924, č. 7,  s.  44.

16. O  udělení  čestného  občanství  Ad.  Černému  se  zmiňuje  též  městská  kronika  uvádějící,  že  městské  zastupitelstvo  přijalo  návrh  dr.  F.  Ulrich  na  udělení  této  pocty  jednomyslně,  jen  „zástupci  strany  komunistické  zdrželi  se  hlasování“  (SOkA  Hradec  Králové,  MÚ  Hradec  Králové,  i.  č.  522,  kn.  č.  233,  Pamětní  kniha  za  rok  1924,  s.  228–229).  Text  poděkování  za  tuto  poctu  otiskl  KK:  Spisovatel  Ad.  Černý  městu  Hradci  Králové,  KK  3.  září  1924,  č.  70, s. 2.   

17. A., Oslava  Ad.  Černého  v  Hradci  Králové,  ČLV 1924, č. 7, s.  49–50.

18. L. Domečka,  Adolf  Černý  (K   60.  výročí  jeho  narozenin), KK 15.  srpna  1924, č. 64–65, s. 1;  Oslava  narozenin  rodáka  královéhradeckého  básníka  Ad.  Černého-Rokyty,  KK 17.  září  1924, č. 74, s.  2  (informace  o  nadcházející  oslavě);  -r.,  Oslavy  velkého  slavjanofila  a   básníka  Adolfa  Černého-Rokyty  v  Hradci  Králové, KK 24.  září  1924, č. 76, s. 2  („Slavnosti,  v  nichž  jednak  zdůrazněn  dalekosáhlý  význam  literární  a  kulturní  činnosti  Adolfa  Černého-Rokyty,  jednak  velmi  šťastně  vyzdviženy  a  zpevněny  pásky  slovanské  vzájemnosti,  zanechaly  ve  všech  účastnících  hluboký  a  nesmazatelný  dojem.“);  L.  D., Kde  bydlel  v  Hradci  Králové  spisovatel  Adolf  Černý?, KK 1.  října  1924, č.  78, s.  4;  Básník  Jan  Rokyta  a  spisovatel  Ignát  Herrmann  návštěvou  v  učitelském  ústavě  v  Hradci  Králové,  KK 4.  října  1924, č. 79, s.  2–3;  List  Adolfa  Černého  královéhradeckým, KK 18.  října  1924 č. 83,  s. 2.  Viz  ale  též:  Vl. Zmeškal,  Adolf  Černý  čestným  doktorem  filosofie, LSV 1946, s. 44–45.  –  Průběh  královéhradeckých  oslav  v  roce  1924  podrobně  líčí  též  Pamětní  kniha  města  Hradec  Králové  za  rok  1924,  s.  276–284.  
Regionální tisk  také  přinášel  vzpomínky  k  x-desátým  narozeninám  (a  poté  k  úmrtí)  Adolfa  Černého  –  viz  bibliografii  autorské  dvojice  L.  Koudelková,  Fr. Vích,  Bibliografie  města  a  okresu  Hradec  Králové.  Hradec Králové  1970,  číslo  3699-3715  na  s.  323-324.  Srv.  též  tamtéž  č.  668  na  s.  65,  č.  3732  na  s.  326,  č.  3828-3833  na  s.  336,  č.  4420  na  s.  390.  

19. ČLV 1925, s. 30;  Přednáška  o  Lužici, KK 1.  dubna  1925 č. 26, s. 4–5.  Přednáška  se  jmenovala  Napříč  slovanskou  Lužicí  a  referující  závěrem  napsal:  „Přednáška  zakončena  vřelým  apelem,  aby  se  do  Lužice  hojně  cestovalo  a  tak  nejmenší  větev  slovanská,  od  Němců  násilně  potlačovaná,   posilovala“.  

20. ČLV 1925, s. 30  (oznámení  o  přípravě  zájezdu).  –  „Kraj  Královéhradecký“  o  zájezdu  obšírně  referoval  (Zájezd  odboru  KČT  v  Hradci  Králové  do  Dolní  a  Horní  Lužice  o  velikonocích,  KK 18  dubna  1925, č.  30, s.  3–4  a 25.  dubna  1925,  č.  32, s.  3–4).  Viz  též:  Boh. Dobiáš, Zájezd  do  Lužice, „Osvěta  lidu“ 22. dubna  1925,  č. 28, s.  1–2,  č.  29,  s.  3–4.  

21. ČLV 1925, s. 64.

22. SOkA  Hradec  Králové,  fond  Gymnasium  Hradec  Králové,  i.  č.  2,  kniha  č.  2  (1911–1926),  s.  269– 270.  Chlapci  začali  studovat  ve  školním  roce  1925/26,  byli  přijati  na  počátku  druhého  pololetí  (od  1.  února  1926)  a  získali  ministerské  stipendium.   Nastoupili  do  I.  třídy  po  složení  přijímací  zkoušky,  zkouška  z  českého  jazyka  jim  byla  odložena  na  konec  školního  roku.  Bydleli  u  vdovy  Hedviky  Nejedlé  na  náměstí  Svobody  čp.  372.  Pro  školu  byli  označeni  jako  „hospitanti“.  Heřman  Homola  se  narodil  10.  prosince  1910  ve  vsi  Gröditz  (pošta  Weissenberg)  u  Budyšína,  byl náboženství  evangelicko-luteránského,  jeho  mateřská  řeč  byla  lužickosrbská;  pocházel  tedy  ze  saské  části  Horní  Lužice.  Jeho  otec  se  jmenoval  Jan  Homola,  byl  krejčí  a  bydlel  v  Gröditz  č.  37.   Koncem  školního  roku  byl  uznán  za  výborně  způsobilého  k  postupu  do  vyšší  třídy,  dne  26.  června  1926  mu  bylo  vydáno  vysvědčení  (byl  klasifikován  z  českého  a  latinského  jazyka  jako  dobrý,  z  německého  jazyka  jako  velmi  dobrý).  Absolvoval  ještě  druhou  třídu  gymnasia  s  obdobným  prospěchem,  opět  byl  uznán  za  způsobilého  k  postupu  do  vyšší  třídy,  výroční  vysvědčení  mu  bylo  vydáno  dne  28.  června  1927.  Z  doposud  neznámých  důvodů  však  do  třetí  třídy  nenastoupil  a  odešel  z  Hradce  Králové  (SOkA  Hradec  Králové,  Gymnasium  Hradec  Králové,  i.  č.  306,  kn.  č.  98  (Hlavní  katalog  první  třídy  školního  roku  1925/26), č.  56;  i.  č.  306,  kn.  č.  97  (Hlavní  katalog  druhé  třídy  školního  roku  1926/27);  viz  též  Třídní  katalog  za  rok  1925/26,  i.  č.  503,  a  Třídní  katalog  za  rok  1926/27,  i.  č.  504).                   
Richard  Jakobi  se  narodil  16.  května  1912  v  Lieské  v  Prusku,  jako  mateřskou  řeč  udal  lužickosrbskou,  byl  náboženství  luterského.  Otec  se  jmenoval   Arnošt  Jakobi,  byl  dělník  v  továrně,  bydlel  v  Lieske  č.  11,  pošta  Uhyst.  Jeho  prospěch  byl  horší  (český  a  latinský  jazyk  dostatečný,  v  německém  jazyce  byl  velmi  dobrý,  v  zeměpise  dostatečný,  ale  v  matematice  nedostatečný,  i  když  po  prázdninách  zkoušku  opakoval).  Bylo proto  rozhodnuto,  že  není  způsobilý  k   postupu  do  vyšší  třídy,    výroční  vysvědčení  č.  57  mu  bylo  dne  1.  září  1926  vydáno  a  z  hradeckého  gymnasia  odešel  (SOkA  Hradec  Králové,  Gymnasium  Hradec  Králové,  i.  č.  306,  kn.  č.  98  (Hlavní  katalog  první  třídy  školního  roku  1925/26;  i.  č.  503,  Třídní  katalog  za  rok  1925/26).

23. LSV 1933,  s.  76.  –   Jan  Bělk  se  narodil  7.  března  1910  ve  vsi  Nowa  Wjeska,  okres  Budyšín  (země  Sasko).  Byl  římskokatolického  náboženství  a  národnosti  (horno)srbské.  Jeho  otec  Jakub  Bělk  byl  údajně  zahradník  sanatoria  v  Chrósćicích.  Jan  byl  svobodný,  bydlel  v  ústavním  internátě,  I.  ročník  rolnické  školy  vystudoval  v  Mladé  Boleslavi  ve  školním  roce  1932/33,  druhý  ročník  pak  studoval  a  vystudoval  v  Kuklenách.  Byl  hodnocen  jako  výborný  student  (chování:  velmi  dobré;  pilnost  náležitá/vytrvalá;  školu  končil  s  vyznamenáním).  Z  českého  jazyka  byl  hodnocen  v  prvém  pololetí  známkou  „chvalitebný“,  v  druhém  pololetí  „výborný“  (SOkA  Hradec  Králové,  fond  Rolnická  škola  v  Kuklenách,  i.  č.  108,  kniha  č.  96:  Katalog  I.  ročníku  škol.  roku  1932/3  a  II.  ročníku  škol.  roku  1933/4).  I  jeho  další  životní  osudy  by  Královéhradečany  nepochybně  zajímaly.    

24. J. R.  Marek,  Hradecká  výstava  obrazů  Ludvíka  Kuby,  KK  2.  dubna  1927, č. 27  z  2, s.  3;  KK 6.  dubna  1927,  č.,  s.  1.

25. ČLV 1928,  s.  50.  

26. SOkA  Hradec  Králové,  MÚ  Hradec  Králové,  i.  č.  524,  kniha  č.  235  (Pamětní  kniha  města  Hradce  Králové,  rok  1928,  s.  171–173).

27. Lužičtí  Srbové  v  Hradci  Králové,  „Stráž  pokroku.  Nezávislý  pokrokově  demokratický  týdeník  pro  severovýchodní  Čechy“ 27.  července  1928, č. 28, s.  3–4;  Zájezd  lužických  Srbů  do  Hradce  Králové.  KK  28.  července  1928, č.  55–56, s.  4;   J.  Hoŕejší,  K  lužické  návštěvě.  KK28.  července  1928, č.  55-56,  s.  5.

28. ČLV 1928,  s.  60.  –   O  B.  Bretschneiderovi  viz:  Zm.,  B.  Bretschneider   padesátníkem.  LSV 1931,  s.  72.

29. ČLV 1928,  s.  64.;  SOkA  Hradec  Králové,  MÚ  Hradec  Králové,  inv.  č.  524,  kniha  č.  235  (Pamětní kniha  města  Hradce  Králové,  rok  1928),  s.  271.

30. Lužickosrbský  věstník/Serbski  Wěstnik  (dále  jen:  LSV) 1933,  s.  18;  LSV 1934, s.  36;  SOkA  Hradec  Králové,  MÚ  Hradec  Králové,  i.  č.  525,  kniha  č.  236  (Pamětní  kniha  za  rok  1929),  s.  5.        

31. ČLV 1929,  s.  31.  

32. ČLV 1929,  s. 44.  

33. SOkA  Hradec  Králové,  MÚ  Hradec  Králové,  i.  č.  525,  kn.  č.  236  (Pamětní  kniha  za  rok  1930),  s.  132–133;  LSV  11,  1930,  s.  28,  s.  36,  s.  43;  12,  1931,  s.  23-24.  

34. Pocta  Hradečanů  vůdci  lužických  Srbů.  KK11.  března  1931, č.  20, s.  1–2;  Pocta  Hradečanů  vůdci  lužiských  Srbů.  LSV 1931, s.  24,  39-40;  SOkA  Hradec  Králové,  MÚ  Hradec  Králové,  i.  č.  526,  kniha  č.

35. LSV 1931,  s.  76.   Přednášku  však  proslovil  PhC.  M.  Wajs  z  Prahy.

36. LSV 1932,  s.  34.

37. P. Ledvina,  Přehledné  dějiny  Společnosti  přátel  Lužice... ,  s.  23–24,  42–43.

38. LSV 1933, s. 17.

39. LSV 1933, s. 28.

40. LSV 1931, s. 68.

41. LSV 1933, s. 18.

42. LSV 1932, s. 12.

43. LSV 1933, s. 51.   Ovšem  podle  městské  kroniky  (SOkA  Hradec  Králové,  AM  Hradec  Králové,  i.  č.  527,  kniha  č.  238,  Pamětní  kniha  města  Hradce  Králové,  1933,  s.  28)  se  tato  valná  hromada  konala  ve  čtvrtek  23.  února.

44. LSV 1934,  s.  35.  Medailónek  k  jeho  padesátinám  spolu  s  portrétní  fotografií  přinesl  LSV  1931,  s.  72.

45. LSV 1935,  s.  55  a  s.  64.

46. LSV 1934,  s.  60.   

47. LSV 1934,  s.  67.

48. LSV 1934,  s.  68.  

49. LSV  1935,  s.  55.

50. Rudolf  Kalhous  (1911–1975)  studoval  na  královéhradeckém  gymnasiu  v  letech  1921–1975,  poté  na  právnické  fakultě,  v  červnu  1934  JUDr.,  byl  zaměstnán  jako  úředník  a  právník  v  politické  správě.  Slavista,  propagátor  styků  s  Jugoslávií,  Polskem  a  Lužickými  Srby  (stýkal  se  zejména  s  J.  Brězanem  a  M.  Nowakem-Njechorńskim).  Viz  blíže:  J. Uhlíř,  –  Vl.  Wolf,  JUDr.  Rudolf  Kalhous  (1911 – 1975),  propagátor  česko-polské  příhraniční  spolupráce  v  poválečných  letech  1948 – 1949.  „Kladský  sborník“ 2008, 8,  s.  137–142.    

51. LSV 1936, s. 43–44.

52. LSV 1936, s. 51–52.

53. LSV 1937, s. 17–18.

54. LSV 1937, s. 35.

55. LSV 1937, s. 50–51.

56. LSV 1937, s. 80.

57. LSV 1937, s. 66.

58. LSV 1938, s. 42.

59. P. Ledvina,  op. cit.,  s.  55–56;  Vl.  Zmeškal,  Do  nové  práce  pro  Lužické  Srby,  LSV 1946,  s.  1–2.

60. SOkA  Hradec  Králové,  fond  Okresní  úřad  (dále  jen:  OÚ)  Hradec  Králové,  karton  č.  1290,  Rejstřík   spolkového  katastru,  pořadové  číslo  1007.

61. Ustavující  a  manifestační  shromáždění  Společnosti  přátel  Lužice, LSV 1946, s. 19–20.

62. SOkA  Hradec  Králové,  OÚ  Hradec  Králové,  k.  č.  1290,  Rejstřík  spolkového  katastru,  pořadové  číslo  1562  (zápis  je  přeškrtnutý  a  není  vůbec  zapsáno  datum  zrušení  spolku  a  výmaz  zápisu).

63. LSV 1946, s. 65.

64. LSV  21,  1946,  s.  68.  –  Dr.  Kalhous  během  roku  1946  a  1947  vykonal  ve  východních  Čechách    několik  desítek  přednášek  o  Lužici  na  téma  Lužice,  země  a  lid  a  získával  pro  SPL  nové  členy  (LSV 1947, s. 53).  Brzy  poté  odešel  pracovně  z  Hradce  Králové,  byl  však  publikačně  činný.  Do  časopisu  „Jednota“  (byl  to  List  krkonošského  kraje,  později  List  Národní  fronty  krkonošského  kraje,  který  vycházel  v  Trutnově)  psal  kratší  zprávy  o  minulosti  Lužických  Srbů  a   aktuality  z  jejich  současného  života  (viz  ročník  II,  1946;  III,  1947  a  IV,  1948).

65. „Přehled  lužickosrbského  kulturního  života“ 1961,  č. 4,  s.  35.

66. „Přehled  lužickosrbského  kulturního  života“ 1974, č.  21–22, s.  36.  

67. „Přehled  lužickosrbského  kulturního  života“ 1975, č. 24, s.  27–28

1999-2024 © Stowarzyszenie Polsko-Serbołużyckie PROLUSATIA
ontwerp en implementering: α CMa Σείριος