Vznik lužickosrbského školství v Československé republice v severních Čechách v roce 1945 navazoval na dávná studia Lužických Srbů u nás, o kterých je nutné úvodem se zmínit.

Do Prahy chodili Lužičané již koncem XIV., ale zejména v XVII. století studovat hlavně teologii. Byli to převážně studenti z katolické části Horní Lužice, zde se seznamovali s českým prostředím, někteří z nich v Čechách později i působili1. Studenti mohli v Praze využívat od roku 1692 nadaci založenou bratry Šimonovými2 na podporu lužickosrbských studentů a na pražské Malé straně Lužický seminář (dnešní budova je z roku 1728), kde bývali ubytováni mladí Srbové předurčení pro církevní dráhu nebo navštěvovali přednášky na Karlově univerzitě a současně navazovali styky s vyrůstající českou obrozeneckou inteligencí. V průběhu XVIII., ale zejména XIX. století zde pobývali četní pozdější lužickosrbští kněží-spisovatelé, kteří se podíleli na podpoře národního obrození v Lužicích3. Budovou Lužického semináře tak prošla v XIX. nebo počátkem XX. století elita lužickosrbské inteligence. Připomeňme si několik jmen:4 Mikławš Andricki (1871-1908), Měrćin Bałcar (1711-1785), Jakub Bart-Ćišinski (1856-1909), Michał Bjedrich (1855-1876), Mikławš Bjedrich-Radlubin (1859-1930), Jurij Brusk (1889-1950), Jakub Korla Bryl (1811-1865), Jan Bryl (1879-1931), Jakub Buk (1825-1895), Michał Buk (1804-1865), Jakub Cyž (1775-1837), Jan Cyž (1883-1948), Jurij Cyž (1848-1874), Jurij Cyž (1904-1947), Michał Cyž (1858-1947), Mikławš Cyž (1825-1853), Michał Čoch (1851-1922), Mikławš Čórlich (1784-1851), Jurij Delan (1878-1952), Jurij Delenk (1882-1918), Romuald Domaška (1869-1945), Mikławš Dórnik (1877-1946), Handrij Dučman 1836-1909), Pětr Dučman (1839-1907), Mikławš Jakub Fulk (1754-1829), Jan Jurij Prokop Hančka (1731-1789), Jurij Handrik (1897-1963), Jan Haša (1842-1863), Jan Michał Haška (1778-1854), Michał Haška (1827-1870), Jan Józef Hawštyn Hauptmann (1709-1771), Jurij Hejduška (1874-1956), Jakub Herman (1836-1916), Michał Hórnik (1833-1894), Mikławš Jacsławk (1827-1862), Józef Jakubaš (1890-1958), Jan Pětr Jordan (1818-1891), Jan Just (1869-1922), Mikławš Just (1885-1971), Michał Kětan (1892-1965), Jakub Kilank (1856-1916), Ota Kleiber (1860-1895), Wjacsław Měrćin Kobalc (1732-1796), Jurij Kral (1864-1945), Měrćin Krječmar (1842-1864), Mikławš Krječmar (1891-1967), Jurij Křižank (1868-1938), Jurij Gustav Kubaš (1845-1924), Jurij Kumor (1855-1918), Pawoł Kurjo (1897-1935), Jakub Kućank (1818-1898), Matej Jan Kućank (1776-1844), Jurij Łusčanski (1839-1905), Jan Laras (1845-1921), Josef Leidler (1847-1937), Michał Lešawa (1843-1862), Jurij Libš (1857-1927), Franc Jurij Lok (1751-1831), Jakub Lorenc-Zalěski (1874-1939), Jan Mahr (1765-1848), Franc Měrćink (1852-1910), Michał Mič (1879-1946), Jakub Nowak (1821-1875), Józef Nowak (1895-1978), Jurij Nowak (1853-1887), Jakub Nowak-Horjanski (1864-1938), Jakub Nowak-Kašćanski (1864-1920), Jan Měrćin Nuk z Lichtenhofa (1720-1780), Michał Pětranc (1849-1915), Jakub Pjech (1797-1870), Filip Rězak (1859-1921), Korla Rězbark (1880-?), Józef Rjeda (1894-1979), Michał Róla (1841-1881), Jakub Skala (1851-1925), Jakub Šewčik (1867-1935), Michał Šewčik (1870-1903), Beno Šołta (1891-1968), Pawoł Šołta (187-1948), Jakub Šuba (1747-1819), Jan Ćěsla (1840-1915), Michał Jan Wałda (1721-1794), Jurij Wawrich (1833-1860?), Bjarnat Wawrik (1889-1979), Jurij Winger (1872-1918), Jurij Wićaz (1899-1974), Jakub Wjacsławk (1885-1951), Jakub Wjels (1829-1874), Jan Wjenka (1882-1971), Michał Wjesela (1863-1927), Jakub Wornar (1828-1910), Mikławš Zarjenk (1865-1916), Jakub Žur (1754-1799), Jakub Žur (1821-1887), Jakub Žur (1876-1969) a Mikławš Žur (1859-1932).

Na českých vysokých (ale i středních) školách studovali lužickosrbští studenti i v letech po I. světové válce,5 ale po nástupu nacistického režimu jim v tom bylo bráněno6.

Po skončení napoleonských válek vzrůstá německý nacionalismus, lužické území bylo roztrženo: Dolní Lužice a část Horní Lužice připadla Prusku, druhá část Horní Lužice Sasku. Poté došlo ke zrušení poddanství a roboty, ale vlivem vojenské služby a většího styku s německými úřady ve městech se posilovala asimilace Lužických Srbů. Roku 1856 byl zrušen zákaz pro Srby usazovat se ve městech, nastupovala však industrializace území, další rány Srbstvu přinesla prusko-rakouská válka roku 1866 a zejména vznik německého císařství7. Již roku 1833 byl podán v saském sněmu návrh, aby se ve všech vesnických školách vyučovalo jen německy; nakonec se prosadilo, že srbským dětem má být ponecháno vyučování čtení a náboženství v mateřském jazyku8. Boj o srbskou školu pokračoval i po skončení I. světové války, dílčí úspěchy stíhaly větší prohry9. Katastrofu pro školství Lužických Srbů znamenal nástup nacistického režimu, srbští učitelé a kněží byli překládáni na čistě německé území, srbština se samozřejmě neučila a odrostlejší mládež rukovala do německé armády10. V roce 1945 na zničeném lužickém území nebyly srbské školy, nastupující školáky nemohli učit srbští učitelé, nová generace stěží ovládala svoji mateřštinu, nacistická ideologie byla v poraženém Německu stále živá, posilována trpkým poznáním totální porážky. Za této situace - vskutku „za minutu před dvanáctou hodinou“ - přišla pomoc z Československé republiky.

Okamžitě byla díky obnovené Společnosti přátel Lužice věnována péče dětem, které přijížděly na prázdninové pobyty do Čech. Navázalo se na charitativní akce ve prospěch lužickosrbských dětí, které jezdily do Jablkynic u Mladé Boleslavi již před II. světovou válkou. V roce 1945 to bylo na 400 dětí (byly to děti z Wojerecka, z okolí Kulowa, z Budyšína, z Bukec a ze Slepého). Jak píše referující:„Nesledovali jsme jen snahu poskytnout zotaven, tolik dětem potřebné, ale bylo třeba učiti je v jejich mateřštině a též národní výchově. Větina našich hostů byla z obcí, kde válka zanechala velmi zlé stopy.“11 Mnohé děti pocházely z vícečetných rodin, hornolužické vesnice byly koncem II. světové války zničeny a v osvobozené Československé republice byl přídělový systém (potraviny na lístky, určité průmyslové zboží na poukazy).

Nezůstalo jen u péče o děti. Pomocná ruka byla nabídnuta odrostlejší mládeži, aby se mohla vzdělávat v mateřském jazyku a připravovat se na maturitu, poněvadž v Lužici neexistovaly školy v lužické srbštině12. Ve školním roce 1946/47 studovali v Praze středoškoláci (kterým bylo vypláceno měsíčně stipendium ve výši 1500,- Kčs a bydleli v Lužickém semináři): Jurij Budaŕ a Jurij Paleŕ, dále vysokoškoláci Marja Brězanec, Feodor Cyž, Helmut Cyž, Eberhard Dučman, Alfred Ficman, G. Haješ, Jan Horn, Bjarnat Just (v Brně), Gerhard Kosyk, Marta Křižanec, W. Lejnikec, Felix Mróz, Blažij Nawka, Arnošt Panach, Bedřich Urban-Rausendorf, Jan Donat13. Na Filozofické fakultě Univerzitě Karlovy studovali např. literární historička Lucije Hajnec, lingvista a historik Frido Michałk, musikolog Jan Rawp a pedagog Hanuš Härtel14.

Základní a střední lužickosrbské školství bylo budováno již v roce 1945 v severních Čechách a zřizovala je Ústřední matice školská za pomoci Společnosti přátel Lužice v Praze. Prameny k poznání této historie se nacházejí v několika různých archivech. Ve Státním okresním archivu v České Lípě se nachází krátká Historie lužicko-srbského gymnasia v ČSSR, kterou zpracoval Bohumil Hynek15, a seznam lužickosrbských žáků studujících na Veřejné obchodní škole ve Varnsdorfu spolu s příslušnou korespondencí16. Ve Státním okresním archivu v Děčíně jsou uloženy Třídní knihy Spolkového lužickosrbského reálného gymnasia Ústřední matice školské v České Lípě a ve Varnsdorfu a přihlašovací listy studentů Staškovy lužickosrbské pobočky gymnasia v Liberci z roku 194917. V Národním archivu v Praze je uložen fond Ústřední matice školská, kde je pod i. č. 786 uložena složka Škola lužickosrbská v České Lípě18 a pod i. č. 787 Staškovo spolkové lužickosrbské reálné gymnasium Ústřední matice školské ve Varnsdorfu19.

Na léta strávená na školách v Československu po II. světové válce vzpomínali i někteří bývalí studenti: Jan Bart20, Jurij Koch21, Mikławš Krawc22, Marka Budarjowa23, Jan Wornar24, Měrćin Völkel25 a Hanka Fascyna26.
Existuje již i nečetná literatura o lužickosrbském školství v Československé republice. Snad jako první se této tematice věnoval Zdeněk Urban27. Hutnou zkratku přehledně podal Jaroslav Melichar28 a počty studentů korigoval Mikławš Krawc29.

V roce 2014 obhájila na Katedře pedagogiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Bc. Vladimíra Juricová diplomovou práci s názvem Lužickosrbská gymnázia v ČSR po 2. světové válce30. Jde o rozsáhlejší rukopis (95 stran), práce se však zabývá pouze gymnázii, nikoliv celkovým pohledem na lužickosrbské školství v severních Čechách. Její přínos spočívá ve vylíčení jednotlivých institucí, umístěním jednotlivých budov a internátů, složením pedagogického sboru českých i srbských učitelů včetně jejich stručného biogramu, výčtem předmětů v jednotlivých třídách, fotodokumentací a v poslední kapitole vysoce hodnotícím komentářem o významu české pomoci lužickosrbskému školství po druhé světové válce (s. 74 ad.). A pro českého badatele je zásadní seznam některých žáků, kteří se po návratu domů zapojili do kulturní činnosti, a vzhledem k tomu, že jako žijící nejsou ještě uvádí v biografickém slovníku z roku 1984, mohu s odkazem na rukopis Vladimíry Juricové v tomto svém článku uvést o nich stručné informace (autorka samozřejmě v poznámkovém aparátu cituje svůj zdroj).


V České Lípě bylo v neděli 2. prosince 1945 slavnostně otevřeno první lužickosrbské reálné gymnasium pod názvem Spolkové lužickosrbské reálné gymnasium ÚMŠ v České Lípě. Bylo založeno jako soukromá škola Ústřední matice školské dne 1.12.1945 se třemi třídami pro 61 žáků. Jednalo se primu, sekundu a tercii osmiletého gymnázia, vyučovalo se vždy odpoledne v budově Státního reálného gymnasia. První třída byla pouze lužickosrbská s lužickosrbskými studenty a s lužickosrbským vyučovacím jazykem. V dalších třídách byl vyučovací jazyk český s povinným předmětem lužická srbština. Profesorský sbor byl složen ze srbských a českých vyučujících. Studentů (chlapci a děvčata) z Lužice bylo přes šedesát, 33 studenti a 3 profesoři byli ubytováni na internátu, ostatní v českých rodinách, všichni se stravovali v internátu. Péče z české strany byla svěřena inspektoru Josefu Maštálkovi31, předsedovi odboru Společnosti přátel Lužice v České Lípě32.

V České Lípě byly také organizovány několikrát opakované půlroční kursy pro lužickosrbské učitelky mateřských škol, počínaje 1.10.1947, pod vedením známé spisovatelky Marji Kubašec33.
Současně byly ve Varnsdorfu otevřeny dva kursy, zemědělský (poprvé v období od 26. 11. 1945 do 13.7.1946) a obchodní, pro několik desítek chlapců a děvčat z Lužice. Byl zde vybudován Lužickosrbský internát, kde bydleli a stravovali se žáci34. Z české strany se tuto školu staral ředitel měšťanské školy ve Varnsdorfu Karel Macků (1907–1992)35, jednatel odboru Společnosti přátel Lužice ve Varnsdorfu. Školy a internáty zřizovala a vydržovala Ústřední matice školská v čele se svým starostou ministerským radou Dr. Františkem Staškem36.

Do I. ročníku Veřejné obchodní školy ve Varnsdorfu byli v září 1946 přijati žáci, kteří absolvovali zkoušky z učiva měšťanské školy a kursu při měšťanské škole ve Varnsdorfu. Byli to: Richard BĚRKA, Lucia HAJNEC, Jurij HANČKA, Hana HANDRIKEC, Hanža JUSTEC, Ludwik KOLA, Jan KORJENK, Monika KRALEC, Marija KRAWCEC, Marie MRÓZEC, Jan PALÉR, Marie ŠEWCEC, Cyril ŠOLTA, Madlena WAWRIJEC, Marie WINAREC, TEREZIE WJACSLAWKEC a Josef ŽUR.

Do I. ročníku této školy v září 1947 nastupovali tito žáci: Marta BARTOWEC, Hanža KRAWCEC, Hana KOWARJEC, Gerhard SYMANK, Marja KOKLIC, Marja STAŠEC, Marja MICHALKEC, Jiří BULANK, Margot KOWARJEC, Herta KNOPEC, Jiří JUST, Gerhard HENDRYCH, Evelina KINDERMANEC, Wornar KUCHAR, Alfons HRJEHOR, Jan FORCH, František BROJER, Beno ŠTRAWC, Marja RJEDŽIC, Hanka WJELIC, Ferdinand ŠIREKC, Hanža RJEČKEC a Jan KOSK37.

Do severních Čech přicházeli ale také mladí Lužičtí Srbové, kteří se usídlili poblíž hranic s Lužicí, zejména ve Varnsdorfu, Rumburku, Jiříkově a dalších obcích šluknovského výběžku, řada z nich zůstala v Čechách a domestikovala se zde, zejména ženy, které se tu vdávaly38.

Počátkem roku 1947 byla v České Lípě zřízena lužickosrbská měšťanská škola39. Dne 23. ledna 1947 oznamuje z Varnsdorfu Jurij Šołta, řídící učitel40, do Prahy Ústřední matici školské, že se konečně vytvořila v České Lípě „obecná třída“ pro srbské děti. Týž oznamuje 14.4.1947, že těchto dětí je 22. Dopisem ze dne 22.3.1947 informuje Josef Maštalko Ústřední matici školskou, že děti do 11 let učí slečna Měranka Wirtec (*4.5.1912, Čorne Noslicy), starší MichaƗ Janca (*16.9.1882, Jitk). Z honoráře za vydanou brožuru o Lužických Srbech zakoupil pro srbské děti punčochy. Navrhuje název pro školu „Soukromá národní škola lužickosrbská Ústřední matice školské“. Zahrnovala by jak školy obecné, tak i měšťanské. „Míníme v Lípě zařídit Učňovský domov, do něhož bychom vzali učně lužické“. Dne 5.5.1947 píše Ústřední matice školská v Praze Zemské školní radě v Praze, že žádá o povolení k zřízení soukromé lužickosrbské obecné školy s vyučovacím jazykem lužickosrbským a s povinným vyučováním českému jazyku, se sídlem v České Lípě od 1.5.1947. Název školy bude znít „Lužickosrbská národní škola Ústřední matice školské v České Lípě“41.

Kdo chodil do českolipského lužickosrbského gymnasia? Zachovaly se částečně třídní knihy od roku 1945, ve kterých jsou seznamy žáků42.

Ve školním roce 1945/46 byli zapsáni (21 studentů a studentek):

do 1. třídy (zastupující ředitel Dr. Mik. Krječmaŕ43, třídní profesor Arnošt Skopa) tito studenti: Jan BEŃŠ, Jan BRĚZAN44, Jurij CYŽ, Jurij ĆÓRLICH, Elio HANELOWA, Beno HANDRIK, Jurij KOKLA, Leńka KRAWŽIC, Gerard LIBŠ45, Pawoł LIPIČ, Karla MITALKEC (vystoupila 9.5.1946), Gerard MUČIŠK, Beno NEKOLA46, Měrćin WIĆAZ, Jakub WJACŁAWK, Jurij WJENKA, Hańža ŽURIC, Zuza WJELKEC (přistoupila 10.5.1946), Hana RACHELIC (přistoupila 7.5.1946), a 2 nečitelná jména47. V podstatě tito žáci absolvovali i 2. ročník ve školním roce 1946/1947, kdy byl ředitelem již dr. M. Krječmar a třídním profesorem dr. Šleca48. Přibyli pouze Jurij ŠOŁTA49, Hana RACHELIC, Helga ŠEWCEC a Hedwiža ŽUREC. Ve školním roce 1948/1949, již ve Varnsdorfu (zástupkyně ředitele Miroslava Řehořová, třídní profesor Rudolf Jenč50, od 1.2. Filip Jakubaš51), přibyl do třídy Bart KŘESĆAN, Pawoł HEJDUŠKA (vystoupil 29.11. 1948)52, Marja NOWAKEC (vystoupila 3.1.1949), Alfons ŠOŁTA a Lejna RULIC (vystoupila 1.12.1948).

Ve školním roce 1945/1946 byli zapsáni (18 studentů):

do 2. třídy (zastupující ředitel-správce Dr. M. Krječmaŕ, třídní profesor Měrćin Zoba) tito studenti: Pětr BRĚZAN, Rejza DOMANIC, Jurij DUČMAN53, Bohuměr ELA (vystoupil 27.2.1946 a přešel do 3. třídy), Beno HANSKI, Helmut KALTŠMIT, Jurij KNEBL, Wjacław KOKLA, Jurij KUBICA, Marko MĚŠKANK54, Gerard MIČ, Jakub MICHAŁK, Jurij MICHAŁK (vystoupil 27.2.1946 a přešel do 3. třídy)55, Beno MUĆIŠK, Rudi TILICH (vystoupil 27.2.1946 a přešel do 3. třídy)56, Pětr ČORNAK (přistoupil 25.4.1946), Jurij KRAWŽA (přistoupil 25.4.1946)57 a Jurij WJELK (přistoupil 3.5.1946).

Do dalšího ročníku, tj. do 3. ročníku, postupovala tato třída ve školním roce 1946/1947 (ředitel Dr. Mikuláš Krječmaŕ, třídní učitel Pawoł Wowčeŕk58) vpodstatě ve stejném složení (19 studentů a studentek): P. Brězan, P. Čornak, R. Domanic, J. Dučman, Helmut FASKA59, B. Hanski, Jurij JAKUBAŠ, H. Kaltšmit, J. Knebl, W. Kokla, J. Krawža, J. Kubica, Měrćin MARK, M. Meškank, J. Michałk, G. Mič, Erika ROSMEJEC, J. Wjelk (8.3.1947 vystoupil), Bart KŘEŠĆAN (přistoupil 30.9.1946, přestoupil 5.2.1947). Již ve Varnsdorfu je tato třída pro školní rok 1948/1949 označena jako pátá (zástupce ředitele Miroslava Řehořová a třídní profesor P. Wowčerk). Ve třídě bylo pouze 14 studentů a studentek, převážně římských katolíků, kteří chodili na nepovinnou němčinu a angličtinu: Jan BRĚZAN, P. Brězan, P. Čornak, Terezie DOMANOVÁ, J. Dučman, H. Faska, J. Jakubaš, H. Kaltšmit, J. Krawža, J. Kubica, M. Meškank, E. Rozmejová, Marie ŠOŁTOVÁ, G. Mič.

Do 3. třídy pro školní rok 1945/1946 bylo zařazeno 17 studentů (třídní profesor Bjarnat Rachel60); byli to: Beno BUDAŔ61, Kata CYŽEC62, Bohuměr ELA, Pawoł FELKEL63, Gerard KAŠPOŔ64, Měrćin KAŠPOR, Beno KORJEŃK, Jan KUBICA, Horst MJELTKA65, Bjarnat MĚT, Jurij MICHAŁK, Zigmund MUSJAT66, Pawoł OPICA, Jurij PĚČKA67, Měrćin SALOWSKI, Rudi TILICH, Pawoł KMJEĆ (přistoupil 30.4.1946)68. Ve školním roce 1946/1947 je tato třída označena jak čtvrtá (ředitel byl Dr. Mikuláš Krječmaŕ a třídním profesorem Jurij Wuješ69). Přibyl Pawoł KOBALC, Jan KÓRJEŃK, Horst ŠEWC, Marka WINAREC70, Jan BART (nastoupil 30.9.1946) a Jan BRANKAČK (nastoupil 29.3.1947)71. Ve školním roce 1948/1949, kdy byla zástupkyní ředitele Miroslava Řehořová a třídním profesorem Arnošt Skopa, chodili z této třídy na nepovinou angličtinu a nepovinou němčinu tito žáci: Jan Bart72, Jan Brankačk, Kata Cyžec, Pawoł Felkel, Pawoł Kmječ, Jan Kubica, Horst Meltka, Bjarnat Mět, Jurij Michałk, Zygmunt Musiat, Jurij Pěčka, Horst Šewc, Rudi Tilich, Marka Winarec a Ben Budar.

Ve školním roce1946/1947 chodili do I. třídy Spolkového lužickosrbského gymnasia ÚMŠ v České Lípě (třídní profesor Bjarnat Rachel) tito žáci: Marja-Hana BUBNARJEC, Hańža BĚLKEC, Hana BUKEC, Cyril CYŽ, Joachim DUČMAN, Jan DWÓRNIK, Měrćin FELKEL73, Helmut GROS, Krista GROJLICHEC, Jan KINDERMAN74, Lejna KINDERMANEC (vystoupila 9.1.1947), Rejza KMJEĆEC, Jurij KRAWC, Lejna LIPIČEC (vystoupila 9.1.1947), Marja LIPIČEC (vystoupila 9.1.1947), Wórša MĚŠKANKEC, Hilža PÓLKEC, Jurij ŠĚRAK, Beno WECLICH, Marja WJENKEC (vystoupila 9.1.1947), Regina WUJEŠEC a Waltruda NOWAKEC (přistoupila 15.10.1946)75.

Výroční zpráva za léta 1946-1947 konstatuje:

„Od 1. září do 15. prosince 1946 [se] vyučovalo vždy odpoledne ve zdejší budově spolkové lužickosrbské gymnasium Ústřední matice školské, které zde mělo I., II., III. třídu. Dne 16. prosince přesídlilo do Varnsdorfu, kde našlo vhodnější umístění. Po celý rok používala smíšená škola měšťanská gymnasijní školní kuchyně při vyučování domácích nauk.“76

Pro nedostatek místa přesídlilo Lužickosrbské spolkové reálné gymnasium dnem 1. ledna 1947 z České Lípy do Varnsdorfu77. Studenti se rozloučili s Českou Lípou večerem, pořádaným 13. prosince. Sbor zazpíval několik národních písní, studenti zahráli divadelní hru J. Wjely-Kubščana „Pán a robotník“. Referent poznamenal:

„V České Lípě si získali lužickosrbští studenti lásku naší veřejnosti hlavně svou poctivou snahou dobře studovat. Českolipská veřejnost se jen nerada loučí se skromnou slovanskou mládeží.“78

S přestěhováním79 získalo gymnasium čestný název “Staškovo spolkové lužickosrbské reálné gymnasium Ústřední matice školské ve Varnsdorfě.“80

I v novém sídle mělo gymnázium své problémy. Např. 15. září 1947 hlásí ředitel gymnázia dr. M. Krječmar do Prahy (Ústřední matici školské), že dosud nepřijeli ani učitelé, ani žáci z Lužice do Varnsdorfu, čeká se prý na německé propustky, „které prý ještě brzy nebudou“. Ze dne 4. září 1947 pochází informace, že profesor Bjarnat Rachel se již do Varnsdorfu nevrátí, byl odvolán dnem 1.10.1947 školským odborem Domowiny a na jeho místo přijde učitel Max Michałk81. Profesor Bj. Rachel byl obviněn ze spolupráce s Lužickosrbskou národní radou v Praze a prý přijal funkci předsedy Ústřední organizace Lužických Srbů ve Varnsdorfu. Postavilo se proti němu vedení Domowiny v čele s P. Nedem, který ho v novinách Nowa doba označil jako reakcionáře. Nakonec místo Bj. Rachela přišel F. Jakubaš. Zajímavá je i zpráva z porady konané 21. září 1947: ředitel školy M. Krječmar apeloval na vyučující, aby mluvili spisovnou srbštinou a netolerovali studentům vyjadřování v dialektu. Na poradě 9. prosince 1947 bylo oznámeno, že lužickosrbské žactvo letos neodjede domů na vánoční svátky „pro obtíže pohraničního přechodu“, Vánoce stráví i se svými profesory ve Varnsdorfu. Další porada se konala 28. ledna 1948: Na ústavu studuje celkem 101 žáků a žákyň, dr. H. Šleca nabyl dnem 22. ledna 1948 československého státního občanství82.

Ústřední matice školská požádala 27. listopadu 1947 Ministerstvo školství a osvěty prostřednictvím Zemské školní rady o udělení práva veřejnosti pro Staškovo spolkové lužickosrbské reálné gymnasium ÚMŠ ve Varnsdorfu pro školní rok 1947/48. V žádosti se uvádí, že ve školním roce 1947/8 je na škole zapsáno cekem 105 žáků a žákyň, vyučovací řeč je lužická srbština, ředitelem je Dr. M. Krječmaŕ, učiteli jsou A. Skopa, H. Šleca, F. Jakubaš. J. Wuješ a P. Wowčerk83. Právo veřejnosti bylo uděleno gymnasiu výnosem ministerstva školství a osvěty ze dne 12.5.1947.

V Československé republice ale dochází k významným změnám, ekonomickým i politickým, odstartovaným únorovou změnou vlády. Došlo k další etapě znárodňování a dalším dalekosáhlým organizačním změnám.

Na den 7. května 1948 svolala Ústřední matice školská do Varnsdorfu poradu, které se účastnil Karel Macků a z Budyšína přijel Pawoł Nedo84. Nedo prohlásil, že v Lužici se sice buduje srbské školství, ale že ani v současné době, ani za dva roky nebude možné vybudovat v Lužici střední školství, a žádal proto ÚMŠ jako vydržovatelku gymnasia a internátu pro žáky tohoto gymnasia aby ponechala ústav ve Varnsdorfu ještě nejméně 3-4 roky. Obchodní škola se likviduje, ve Varnsdorfu zůstanou pouze žáci II. ročníku, a ve školním roce 1949/1950 Lužičtí Srbové již v ČSR na obchodní škole studovat nebudou. Koncem letošního roku také končí učitelský kurs a přenáší se do Budyšína. Nedo ještě žádal, aby na všech lužickosrbských školách byl zvýšen počet hodin politické výchovy, nejméně o 3 hodiny týdně, a aby tato politická výchova byla svěřena schopným odborníkům.

Od července 1948 začalo jednání o dalším osudu lužickosrbské školy III. stupně, která by mohla být od 1. září přemístěna do Rumburku, kde by lužickosrbští žáci měli pobočky se srbským vyučovacím jazykem, ale škola II. stupně by zůstala ve Varnsdorfu a byla by přičleněna k  české škole II. stupně. Pro studenty docházející do gymnasia v  Rumburku by bylo nutné zřídit internát v  Rumburku; vynořují se ale i prostorové problémy. Dne 31. srpna 1948 dr. M. Krječmar rezignuje na funkci ředitele, protože na poradě zástupců ÚMŠ a III. odboru ministerstva školství v  Praze bylo dohodnuto, že Staškovo spolkové lužickosrbské gymnasium bude od 1. září 1948 existovat buď jako lužickosrbská pobočka střední školy ve Varnsdorfu, nebo jako lužickosrbská pobočka reálného gymnasia v  Rumburku s  umístěním ve Varnsdorfu, vesměs s  českým vyučovacím jazykem. Správou školy II. stupně by byl pověřen ředitel české střední školy ve Varnsdorfu a správou školy III. stupně ředitel reálného gymnasia v  Rumburku. Dne 15. října pověřila Zemská školní rada správou lužickosrbských poboček ve Varnsdorfu profesorku Řehořovou.

Dne 9. září 1948 požádala Ústřední matice školská v  Praze podle ustanovení školského zákona č. 95/1948 Sb. o postátnění Staškova spolkového lužickosrbského reálného gymnázia ÚMŠ ve Varnsdorfu, aby byl ústav přeměněn na pobočku Státního reálného gymnázia v Rumburku a aby byl na něm zaveden od 1.9.1948 český vyučovací jazyk s tím, že některé předměty budou vyučovány v lužické srbštině. Předseda Místního národního výboru ale apeloval na zástupce školních úřadů, aby gymnázium bylo ponecháno ve Varnsdorfu a aby se nepomýšlelo na jeho přemístění do Rumburku. Takže od 1. září 1948 přestalo mít toto gymnázium formu spolkového gymnázia a stalo se pobočkou Státního reálného gymnázia v Rumburku, ale místně zůstávalo ve Varnsdorfu. Ředitelem tohoto lužickosrbského gymnázia byl František Dušek (ředitel gymnázia v Rumburku, zástupkyní ředitele pro lužickosrbskou pobočku byla zemskou školní radou jmenována Miroslava Řehořová). Úřední název měl znít: „Reálné gymnasium v  Rumburku - Staškovy lužickosrbské pobočky ve Varnsdorfu.“

Dne 30. srpna 1949 informuje Akční výbor Ústřední matice školské v Praze zástupkyni ředitele, že příkazem Krajského národního výboru v Liberci a Ministerstva školství, věd a umění v Praze byly pobočky reálného gymnasia v Rumburku se sídlem ve Varnsdorfu dnem 1. září 1949 přemístěny do Liberce a navrhuje úpravu názvu na: buď „Staškova lužickosrbská pobočka gymnasia v Liberci“, nebo „Staškovo lužickosrbské gymnasium v Liberci“, kulaté razítko by znělo: REÁLNÉ GYMNASIUM V RUMBURKU/STAŠKOVO LUŽICKOSRBSKO GYMNASIUM V LIBERCI.
Nakonec se do Liberce přestěhovali se jen žáci dvou tříd (sexta a septima osmiletého gymnázia). Krátce nato část studentů vyplňuje koncem listopadu 1949 List přihlašovací85 a uvádí, že bydlí v Ústředním domovu mládeže v Liberci I, Sokolská 13. Z dokumentu se dozvídáme místo a datum narození těchto studentů Staškovy lužickosrbské pobočky gymnasia v Liberci: Jan BRĚZAN (Worklecy, 17.3.1932), Jurij DUČMAN (Pančicy, 3.2.1932), Helmut FASKA (Wujerk, 8.4.1932), Jurij JAKUBAŠ (Kukow, 7.9.1932), Jurij KUBICA (Koslow, 13.3.1932), Marko MEŠKANK (Wotrow, 11.1.1934), Gerard MIČ (Kulow, 5.4.1933), Jan Handrij BART (Delni Wujězd, 31.3.1932), Ben BUDAR (Koslow, 28.10. 1928), Kata CYŽEC (Baćoń, 1.5.1931), Pawoł Bosćij FELKEL (Chrósćicy, 13.9.1931), Pawoł Kmjeć (Serbske Pazlicy, 30.12.1930), Bjarnat MĚT (Haty, 8.8.1931), Jurij MICHAŁK (Sulšecy, 28.3.1929), Zygmunt MUSIAT (Kamjenc, 3.5.1930), Jurij PĚČKA (Nowa Wjeska, 23.9.1932), Horst ŠEWC (Kamjenc, 22.7.1931), Rudi Karel TILICH (Špikały, 16.5.1929) a Marka Wórša WINARJEC (Chelno, 15.10.1930).

Z Liberce odešli na konci školního roku 1949/1950, který byl pro lužickosrbské studenty v ČSR posledním, jejich gymnázium bylo zrušeno a studenti se vracejí již do Německé demokratické republiky. Někteří studenti maturovali v následujících letech na nově založeném Srbském gymnáziu v Budyšíně86.

Zbývá ještě zmínit se o politických událostech v Lužici, které srbští studenti v ČSR již tak bezprostředně nevnímali, ale které se jich nakonec stejně neblaze dotýkaly.

Lužičtí Srbové usilovali o odpoutání se od německého státu již těsně po skončení I. světové války a doufali v pomoc, kterou jim poskytnou Češi a nově vznikající Československá republika. Tento boj o samostatnost, který skončil neúspěšně, je víceméně dobře známý, naposledy se jím zabývala autorská dvojice Jaroslav Čáp a Jaroslav Šůla87. Po určitém uvolnění ve dvacátých letech přišel nacistický puč v roce 1933 a ještě horší útlak lužickosrbského národa. Před vypuknutím II. světové války odešly politické a vojenské špičky ČSR do zahraničí, aby organizovaly boj za znovunabytí svobody. Političtí představitelé se starali o zneuznání mnichovského diktátu a o souhlas spojeneckých vlád s budoucím odsunem německého obyvatelstva, vojáci plánovali zajištění poválečných hranic republiky a jejich strategických a hajitelných vylepšení. Obě složky pracovaly pro stejný cíl, ale ne vždy se shodovaly. Naši exiloví důstojníci navazovali již v roce 1942 spolupráci s exilovými důstojníky polskými, s kterými se plně shodovali v názorech na zajištění hranic vůči Německu a připojení obou Lužic k ČSR. Situace se během protahujících se válečných let a pohybu front měnila a bylo třeba vynakládat velké diplomatické úsilí na dosažení stanovených cílů, radikálně se situace změnila postupem sovětských vojsk, která drtila německé interventy88.


Vstup sovětských vojsk na území Lužic Srbové uvítali, viděli v nich slovanské bratry, kteří naplní jejich tužby. Lužickosrbský národní výbor v Budyšíně s prozatímním sídlem v Praze poslal 12. května 1945 maršálu J. V. Stalinovi Memorandum Lužických Srbů a 12. května 1945 zaslal dr. Jan Cyž jménem Domowiny Projev lužickosrbského národa J. V. Stalinovi, ve kterém žádal o připojení k Československé republice:


„Prosíme maršála Stalina, aby naše Lužice znovu připojil k Československé republice jako národně autonomní součást, neboť k českým zemím po staletí náležely, protože u Čechů byla by naše politická, kulturní, hospodářská a sociální práva nejlépe zaručena.“89

Dne 2. června 1945 se obrátila Domowina na vrchního velitele sovětských vojsk v obsazené části Německa, maršála G. K. Žukova, apelem, ve kterém požadovala sjednocení celého lužického území do jednoho administrativně-teritoriálního celku a jeho připojení k Československu. Ještě 8. června 1945 byl zaslán z manifestačního shromáždění v Praze telegram J. V. Stalinovi do Moskvy s požadavkem osamostatnění Lužic a spojení s ČSR90. Odpověď z Moskvy však nepřicházela a je třeba pokusit se odpovědět na otázku: proč nepřicházela?

Odhlédneme-li od faktu, že byla to ještě hektická doba a Moskva musela řešit důležité poválečné politické a mocenské otázky, je třeba také říci, že Stalin samozřejmě neměl žádný přehled o národnostní situaci ve střední Evropě. Je docela možné, že nikdy neslyšel o Lužických Srbech. A navíc byl opatrný, aby se urychleným rozhodnutím opět nezklamal, jako se již jednou „spálil“ v případě memoranda nezodpovědného československého komunisty Ervína Goje, publicisty s pseudonymem Óndra Łysohorsky91. Ten totiž poslal Ústřednímu výboru Komunistické strany SSSR a J. V. Stalinovi memorandum, ve kterém dokazoval, že Češi nacionálně utlačují Lachy, že prý Laši jsou osobitým národem, že prý obývají velké slezské (a ještě další) území s počtem jeden a půl milionu lidí s Moravskou Ostravou jako střediskem lašského národního území [proč ale ne se Slezskou Ostravou či Lašskou Ostravou?! - pozn. J. Š.]. Autor memoranda žádal ÚV KSSS a Stalina, aby se ujali Lachů proti útlaku Čechů. Akci tohoto pomatence odsoudily i špičky československého komunistického exilu (zejména Zd. Nejedlý). A jak to dopadlo? ÚV KSSS se obrátil na Akademii věd SSSR, na akademiky-slavisty. Profesor Selišev vynesl znalecký posudek, že lašština není žádným samostatným slovanským jazykem, je pouze jedním z dialektů českého jazyka92. Je jasné, že Stalin, pocházející z kavkazské změti jazyků, neměl vůbec představu o národnostní problematice západních Slovanů a střední Evropy, a když s posudkem ruského slavisty souhlasili i představitelé KSČ v Moskvě, udělal si svůj vlastní úsudek, samozřejmě negativní, který se pak zákonitě promítl v negativní názor na lužická memoranda (ještě štěstí, že další memoranda mu neposlali např. Kašubové). Lze tedy závěrem říci, že nezodpovědná akce diletanta E. Goje ve svých důsledcích se pak následně projevila na víceméně negativním řešení osudu Lužických Srbů.


Na druhé straně však nelze říci, že by Moskva lužickosrbskou otázku nestudovala a nechtěla ji řešit93. Nižší důstojníci zasahovali ve prospěch slovanského obyvatelstva (když se toto na ně obrátilo v případech excesů německých nacionalistů), ale vedení SSSR řešilo primárně mocenské otázky. Připojení lužického území k ČSR nepřipadalo v úvahu, protože potom by ČSR měla nárok na ekonomické reparace, kterých však chtěl SSSR využít pro svůj prospěch. Připojení Lužic k Polsku také nepřicházelo v úvahu, Polsku se dostalo výhodnějších hranic na západě, kde kdysi žilo slovanské obyvatelstvo; prosadit polsko-německé hranice na Odře a Nise na mezinárodním fóru rovněž nebylo jednoduché. Moskva také měla zájem na denacifikaci území a zavedení ekonomických změn v průmyslu a v zemědělství, přičemž určité problémy vyvolával přesun německého obyvatelstva z území Polska (Slezsko, Pomořany) a Československa (toto obyvatelstvo se většinou usazovalo v Lužicích v naději, že jeho transfer není trvalý a že se opět brzy vrátí do starých sídel), což ovšem znamenalo další germanizaci doposud národnostně kompaktních lužických vesnic. Navíc vyvstával problém potrestání válečných zločinců a denacifikace obyvatelstva. Opírat se Moskva chtěla - a mohla - o německou levici a komunisty, ale tito nebyli řešení lužickosrbské otázky nakloněni, vznik sceleného horno- a dolnolužického území zásadně odmítali, myšlenku vytvořit a poté vtělit do budoucí ústavy statut autonomie nepřipouštěli; v tomto bodu se projevila v plném světle politika příchozí germánské většiny nad porobeným autochtonním obyvatelstvem. I němečtí komunisté byli nakloněni pouze určité kulturní autonomii a očerňovali lužickosrbské národní hnutí, že je „reakční hnutí“ a část jeho představitelů podporuje odtržení Lužic od Německa94.
Sovětská vláda však vývoj v Lužicích, které patřily do sovětského okupačního pásma Německa, sledovala. Dobře věděla, že jde o slovanský a antifašistický národ, ale dost dobře si s jeho budoucností nevěděla rady. Od 27. října do 5. listopadu 1945 prováděla na tomto území průzkum národnosti osídlení. Je třeba říci, že nedopadl pro Srby dobře. Jednak sovětské orgány (SWAG = Sovětská vojenská administratura v Německu) nebyly patřičně informovány o situaci, němečtí představitelé obcí všeobecně komplikovali práce a zkreslovali situaci, a navíc srbské obyvatelstvo bylo ještě zastrašeno. Přesto však byl brán zřetel na stanoviska lužických představitelů a nakonec byla vydána 11. ledna 1946 direktiva Ministerstva zahraničních věcí SSSR č. 30/3 pro sovětské orgány na území okupovaného Německa, jak se mají chovat vůči Lužickým Srbům95. Direktiva ustanovovala zejména: nelze podpírat snahy o oddělení Lužic od Německa; srbské národnostní menšině povolit proporční účast v orgánech místní samosprávy aniž by byla zkrácena práva německého obyvatelstva; povolit vydávání srbských novin v Budyšíně; povolit výuku srbštiny pro lužickosrbské žáky a vydávání učebnic; povolit působení kulturně-výchovných a demokratických organizací; ale nepodporovat propagandu pro odtržení Lužic od německého území.

Stanovisko Sovětského svazu bylo zřejmě sděleno představitelům SED96 v Berlíně, kteří na poradě 21. listopadu 1947 informovali představitele Domowiny o podmínkách budoucí existence Lužických Srbů v rámci Německa; srbští komunisté (Kurt Krjeńc97 a Korla Janak98) s těmito podmínkami souhlasili. Přitom v diskusi čelný představitel SED prohlásil, že v Dolní Lužici nejsou známky aktivního srbského života a že považuje za neperspektivní v Braniborsku realizovat akce na oživení srbského národa99. Tak došlo 23. března 1948 v saském sněmu ke schválení Zákona o ochraně práv srbského obyvatelstva; je ovšem třeba říci, že zákon platil pouze na lužickém území v Sasku, čili v jihozápadní Horní Lužici. Zákon byl i v Československu nekriticky opěvován100, ale propagandisté „takticky“ zamlčeli, že Lužičtí Srbové žijí i v Braniborsku, a jich se tento zákon netýkal101.

Je skutečností, že tento zákon otevřel cestu k novému životu části malého národa. Srbové to pocítili zejména v kultuře, školství a začali se cítit jako rovnoprávní lidé ve své vlasti. Velice objektivně tento rozmach vypsal Antonín Frinta102 a je třeba říci i to, že se na této obrodě národa podíleli i studenti z České Lípy, Varnsdorfu a Liberce. Dne 7. října 1949 vzniká Německá demokratická republika a v roce 1950 byl vydán i zákon o ochraně Srbů v Braniborsku, který byl vůči saskému dosti „oktrojovaný“. Vzhledem k zakládání srbského středního školství v NDR došlo k dohodě, že lužickosrbské školství v Československé republice skončí103. A Fred Oelßner, vicepremiér vlády NDR a sekretář Ústředního výboru SED, začal roku 1955 razit heslo “Lužice bude dvojjazyčná!“.

Ale každá pohádka má svůj konec, i pohádka o znovuobživší princezně Lužici. Roku 1958 byl F. Oelßner z funkcí odvolán, bylo opuštěno jeho heslo a nahrazeno heslem „Lužice bude socialistická“! Ve střední Lužici byla odkryta obrovská naleziště hnědého uhlí a v polovině padesátých let XX. století začala masová těžba hnědého uhlí, výstavba briketárny Černá pumpa, ve Větošově se stavěla nová elektrárna a začalo se budovat nové uhelně-elektrické centrum Německé demokratické republiky. A nyní začala berlínská vláda drancovat nerostné bohatství Lužických Srbů, což mělo tragické následky pro srbské obyvatelstvo. Tak v důsledku toho bylo v letech 1945-1989 zlikvidováno 46 srbských vesnic a části dalších 27 srbských vesnic. Neslo to sebou přemísťování srbského obyvatelstva do měst, kde se ztrácelo v mase německého obyvatelstva, zvyšoval se počet smíšených manželství, srbské obyvatelstvo bylo vydáno na pospas okolnímu germanizačnímu tlaku tisku, rozhlasu, televize, armádě a úřadům104. Klesaly počty žáků srbských škol: z 12 800 žáků v roce 1962 jich zbylo v roce 1962 jen 3 200. V roce 1978 existovalo už pouze 8 škol s plnou výukou v srbštině a 53 škol, kde byla srbština vyučována jen jako jeden z předmětů105. Srbové nemohli o svém národním bohatství rozhodovat, poněvadž neměli vlastní politicko-správní autonomii, a vlastně se stali ve své vlasti znovu občany druhého řádu, ač měli tzv. kulturní autonomii. O postavení Lužických Srbů v NDR, vývoji jejich školství, vlivu těžkého průmyslu a kolektivizaci zemědělství, náboženskému útlaku katolických zemědělců, stupňující se devastaci krajiny v důsledku těžby uhlí a zhoršující se národnostní situaci, řešenou nám dobře známou politikou z dob Rakousko-Uherska, tzv. drobečkovou politikou, už vyšlo více kritických článků a studií. Jak uvádí autor, i kolektivizace zemědělství dlouhodobě ovlivnila v dvojjazyčných oblastech užívání srbského jazyka, v mnoha místech se opakovala stará praxe: německy se mluvilo na pracovištích, pouze v domácnostech se mluvilo srbsky, hnědouhelný průmysl a kolektivizace zemědělství vedly k ústupu srbského jazyka a k zúžení srbské sídelní oblasti106.

Desetiletí 1939–1949 bylo klíčové pro další osud Lužických Srbů. Sny lužických vlastenců o odpoutání se malého slovanského národa od národa německého se ale nenaplnily107. Dějiny lužickosrbského školství v severních Čechách jsou dnes již polozapomenutou kapitolou v historii dvou západoslovanských národů, ohrožených staletým germanizačním tlakem. Je to ovšem světlá kapitola historie, na kterou může být český národ hrdý a Lužičtí Srbové na ni nezapomínají.

Význam lužickosrbského školství v poválečném Československu a výchovu nové generace srbské inteligence pregnantně zhodnotil Jurij Koch slovy:

„Generace těchto lidí pozvedla etnicko-kulturní život malého národa na profesionální úroveň, na které bylo možné založit instituce. Odkud bychom brali redaktory do novin a časopisů, učitele do škol, divadelníky na jeviště? Troufám si tvrdit: budování poválečného lužickosrbského školství se dvěma gymnázii (dodnes udrženými v základní struktuře) by bez varnsdorfských předchůdců nebylo možné.“ 108

Již předtím napsal Měrćin Völkel:

„Pobyt ve Varnsdorfu a návštěva gymnázia, to nebylo jen povšechné školní vzdělávání. Teprve zde ve Varnsdorfu se mohli gymnazisté učit srbsky a mluvit na veřejnosti srbsky, což nebylo do té doby možné v nacistickém Německu. Setřásal se komplex národní méněcennosti, rostlo národní vědomí a hrdost na řeč otců. Pocit všední péče o nás z české strany budilo a upevňovalo srbské, slovanské vědomí.“ „Mnozí z těchto mladých Srbů se stali nositeli vzkvétajícího srbského školství a umění, srbské vědy, kultury, také byli povoláni na důležitá místa církevního života v srbském kraji.“109

 

1 P. Kaleta, Ceši o Lužických Srbech. Ceský vedecký, publicistický a umelecký zájem o Lužické Srby v 19. století a sorabistické dílo Adolfa Cerného, Praha 2006, s. 64 ad.; J. Zdichynec, Z Kulowa pres Prahu do Belehradu. Osud lužickosrbského jezuity v barokní Evrope, [w:] Stoletý most mezi Prahou a Budyšínem. Spolecnost prátel Lužice (1907-2007), Praha 2008, s. 73-102.
2 O nich: Nowy biografiski slownik k stawiznam a kulturje Serbow, red. J. Šolta, P. Kunze, F. Šen, Budyšin 1984, s. 543, 544 - tam i odkazy na literaturu; je ovšem treba poznamenat, že tato prírucka eviduje pouze již zesnulé osobnosti).
3 A. Morávek, Vl. Zmeškal, Lužický dum v Praze (1728-1948). Praha 1948; A. Frinta, Lužictí Srbové a jejich písemnictví, Praha 1955, s. 31, 207; Z. Bohác, Die Matrikel der Zöglinge des "Wendischen Seminars" in Prag 1728-1992, "Letopis B" 1966, 13/2, s. 166-228; Idem, Z dejin Lužického semináre v Praze, "Prehled Lužického kulturního života" 1968, 10, s. 2-11; Idem, Ceské zeme a Lužice, Praha 1993 (s. 41-48: Serbski seminar v Praze; s. 49-56: Die Matrikel der Zöglinge....); Praha a Lužictí Srbové. Sborník z mezinárodní vedecké konference ke 140. výrocí narození Adolfa Cerného (Praha 25. - 26. 11. 2004), Praha 2005 (J. Mudra, Prinošk k stawiznam Malostronskeho gymnazija, na kotrymž so chowancy Serbskeho seminara kublachu, s. 105-116; L. Hrabová, Lužický seminár a Spolecnost prátel Lužice v letech 1945-1948, s. 117-122; L. Hajnec, Duchovne dejinný svet Prahy a Lužictí Srbové, s. 123-128; R. Mikula, Konec Lužického domu v Praze, s. 244-253); P. Kaleta, op. cit., s. 68-71.
4 A. Frinta, op. cit., s. 122 ad.; . Nowy biografiski slownik.....
5 Napr. Miklawš Domaška (1869-1945; studoval v Praze na gymnasiu v letech 1885-1889), Mercin Nowak-Njechornski (1900-1990; studoval u Mistra Maxe Švabinského), výtvarnice Hanka Krawcec (1901-1990; studovala na Umeleckoprumyslové škole u profesora Františka Kysely), Jurij Hencl (1905-1938; studoval v Praze 1927-1928 filosofii), Jurij Chežka (1917-1944; studoval v Praze v letech 1929-1937 na arcibiskupském gymnasiu, poté v letech 1937-1939 bohemistiku, sorabistiku a germanistiku), Jurij Khežka-Hórcanski (1917-1944, od roku 1937 studoval na Karlove universite v Praze), Miklawš Krejcmar (v letech 1918-1920 slavistiku a germanistiku), Lubina Rawpowa-Holanec (1927-1964; studovala v letech 1948-1953 na pražské konzervatori), Herman Šleca (1892-1948; studoval v letech 1918-1923 v Praze filosofii), Pawol Wicaz-Chróscanski (1901-1933; studoval na hospodárské škole v Kuklenách u Hradce Králové). Viz též: R. Bígl, Wuwucowanje sorabistiki na Karlowej uniwersise wot powolanja Cernego do nastasa wurednego stola, [w:] Praha a Lužictí Srbové..., s. 179-189.
6 Typickým príkladem je osud hornolužického studenta Jurija Mercinka, který chtel pokracovat ve studiích na Karlove univerzite, byl ale 16. srpna 1937 zatcen na nemecko-ceskoslovenských hranicích a skoncil v nacistickém žalári a posléze až do konce svetové války v koncentracním tábore (srv. blíže o nem: Lužickosrbský student Jirí Mercink, "Bezdez. Prehled kulturních a prírodních pomeru severních Cech a Lužice" 1937, VIII, s. 187; J. Šula, Jan Ort a Jurij Mercink: vzájemná cesko-lužickosrbská korespondence dvou prátel, pedagogu, filologu a bývalých veznu nemeckých nacistu (Príspevek k novodobým cesko-lužickosrbským literárním kontaktum), "Pro Lusatia Opolskie Studia Luzycoznawcze" 2015, 14, s. 138-171), Mercinkova dcera se stala rovnež spisovatelkou, ale bohužel publikuje prevážne nemecky (Angela Stachowa, narozená 1948 v Praze) - viz: V. Bok, Slovník spisovatelu nemeckého jazyka a spisovatelu lužickosrbských, Praha 1987, s. 642-643; H. Ulbrechtová, Lužickosrbská literatura: její vývoj a pozice mezi stredoevropskými literaturami, Praha 2009, s. 198-200; R. Cermak, G. Maiello,Nástin dejin a literatury Lužických Srbu, Brno 2011, s. 157.
7 Viz: J. Šula, Dusledky pruského vítezství roku 1866 na postavení slovanských národu v Sasku a Prusku, "Královéhradecko. Historický sborník pro poucenou verejnost" 2006, 3, s. 67-76.
8 A. Frinta, op. cit., s. 51 ad.
9 Ibidem, s. 106 ad.
10 Srv. blíže: J. Petr, Nástin politických a kulturních dejin Lužických Srbu, Praha 1972, s. 243-248.
11 J. Hainc, Prázdninové osady lužickosrbských detí v Cechách v r. 1945, "Lužickosrbský vestník. Casopis Spolecnosti prátel Lužice v Praze" (dále jen: LSV), 1956, rocník XXI, s. 20. Viz též: Prázdninová osada lužických detí v Jablkynicích. LSV 1946, XXI, s. 78; jkn (= Jirí KAPITÁN), Detská osada lužickosrbských detí v Janove, LSV XXI, 1946, s. 83 (príchod a odjezd domu neprobehl bez incidentu: "Pri prechodu hranic našli se sudetští Nemci, kterí jeden díl detí doprovázeli nadávkami, ba i kamením" ... "Odchod poslední skupiny pres hranice byl stejne obtížný jako príchod. Sudetští Nemci totiž hlídali hranice, na jedné nemecké stanici (Sohland) nekolik výtržníku napadlo skupinu detí s uciteli klacky. Ruský poddustojník, který byl privolán na pomoc, prohlásil sice Nemcum, že deti mají dovolený prestup hranic, ale to nemeckému policejnímu vedoucímu nestacilo, ten trval na tom, že podle jeho instrukcí musí proti výprave zakrocit, a že onen poddustojník ruský mu nemá co poroucet! Jak patrno znovu, Nemci se vubec pres válku nezmenili. Hreší na prílišnou dobráckost Rusu, kterí se dívají i na poraženého neprítele jako na cloveka."); Lužickosrbské deti vzpomínají na Ceskoslovensko, LSV 1947, XXII, s. 92 (uvádejí se deti z Lubije, Kamjence a Wósporku).
12 O vývoji lužickosrbského školství na území historických Lužic a pozdeji v Nemecké demokratické republice píše Jan Petr (op. cit., s. 312-316), o lužickosrbském školství v CSR se však nezminuje. Viz též: R. Cermák, G. Maiello, op. cit., s. 98, 109-113.
13 Péce o lužickosrbské studenty u nás. LSV 1947, XXII, s. 46; Úcast pražských Lužických Srbu na oslavách 1. máje, LSV 1948, XXIII s. 32.
14 Z. Urban, Studij mlodych Serbow w sewjernej Ceskej (1945-1950), "Rozhlad" 1995, 45, s. 401.
15 Státní okresní archiv Ceská Lípa (dále jen: SOkA Ceská Lípa), rukopis c. 18/5.
16 SOkA Ceská Lípa, fond Strední ekonomická škola Ceská Lípa, i. c. 603, karton c. 10.
17 Státní okresní archiv Decín (dále jen: SOkA Decín), fond 172, i. c. 13, karton c. karton c. 1.
18 Národní archiv Praha (dále jen: NA Praha), fond 1669, i. c. 786, karton c. 584. Jedná se o úcetní doklady a korespondenci. Jsou zde informace o vzniku trídy obecné školy srbských detí v Ceské Lípe, kterou navštevuje 22 detí (leden 1947).
19 NA Praha, fond 1669, i. c. 787, karton c. 584. Tato složka je velice obsáhlá a prináší cetné informace, úcetní doklady, zprávy z porad vyucujících (24.1.1947, 24.4.1947, 21.6.1947, 21.9.1947, 9.12.1947, 28.1.1948, 28. 4. 1948, 10.7.1948, 9.9.1948), osobní výkazy vyucujících, záležitost odvolání prof. Bj. Rachela pro podezrení se spoluprací s pražskou Lužickosrbskou národní radou, korespondence (zejména v souvislosti se zrušením gymnasia) aj.
20 J. Bart, Pred 50 letami - zapocatk serbskeho šulstwa w sewjernych Cechach, "Rozhlad" 1996, 46, s. 133-137.
21 J. Koch, Cesta do sveta - do Varnsdorfu, "Mandava. Vlastivedné ctení z Varnsdorfu, Šluknovského výbežku a saského príhranicí. Rocenka Kruhu prátel muzea Varnsdorf" 2004-2005, s 87-89. Spisovatel se narodil 15.9.1936 v Horní Lužici do rodiny delníka v kamenolomu, studoval žurnalistiku a divadelní vedu na univerzite v Lipsku, píše lužickosrbsky i nemecky. Je autorem rady románu, knih pro deti, lyrických básní, divadelních a rozhlasových her. Mezi jeho nejznámejší díla patrí jeho román Nawrót sonow z roku 1983 (cesky pod názvem Sestup z hor snu (1988), ve které jsou zachyceny jeho vzpomínky na gymnaziální studia v CSR) (Vl. Juricová, Lužickosrbská gymnázia v CSR po 2. svetové válce, diplomová práce. Univerzita Karlova w Praze Filozofická fakulta Katedra pedagogiky, Praha 2014, s. 77). Podrobneji: V. Bok, op. cit., s. 416-417; H. Ulbrechtová, op. cit., s. 200-208 a R. Cermák, G. Maiello, op. cit. s. 154-155.
22 M. Krawc, Sport v ceském Varnsdorfu a Lužictí Srbové, [w:] Almanach ke 140. výrocí povýšení Varnsdorfu na mesto. Varnsdorf 2008, s. 129-130.
23 M. Budarjowa, Poválecná léta na školách v Cechách, "Cesko-lužický vestník" (dále jen: CLV) 2001, XV, s. 60-61.
24 Jan Wornar (1934-1999), narodil se v rodine lamace kamene, studoval sorabistiku a telesnou výchovu na univerzite v Lipsku. Poté ucil na Srbském gymnáziu v Budyšíne a na Srbském ucitelském ústavu v Ralbicích. Psal knihy pro deti a mládež, spolupracoval s detským casopisem Plomjo. Zemrel ve Worklecích na následky dopravní nehody (V. Bok, op. cit., s. 741-742; Vl. Juricová, op. cit., s. 81). Napsal Z bremješka dopomnjenkow na cas we Warnocicach "Serbske Nowiny" 1997, desetidílný seriál v mesících srpen (5.) až ríjen (7.).
25 M. Völkel, Warnocanski jubilej, "Rozhlad" 1996, 46, s. 73-74 (jde o referát o oslave 50 let lužického gymnasia, které se zúcastnili bývalí, dosud žijící absolventi).
26 H. Fascyna, Moje prenje leto na Serbskim gymnaziju w Ceskej Lipje, [w:] R. Šenowa, Serbski gymnazij. 50 let Serbske wyše šulstwo, Budyšin 2002, s. 9.
27 Z. Urban, Ceská pomoc lužickosrbskému školství (1945-1950) [w:] Mesto a jeho kultura. Sborník k padesátinám docenta PhDr.Zdenka Pince, Praha 1994, s. 20-28; autor prihlédl i k archivnímu fondu Ústrední matice školské; Idem, Studij mlodych Serbow..., s. 397-401.
28 J. Melichar, Kronika lužickosrbského gymnázia v CSR, "Mandava" 2003-2004, s. 39-47.
29 M. Krawc, Kelko Serbow je po 1945 w sewjernej Ceskej wuknylo?, "Serbska šula" 2005, 58, s. 44-46; Idem, K licbje serbskich wuknjacych w sewjernej Ceskej 1945-1950, "Rozhlad" 2014, 64, c. 6, s. 3-6 (autor odkazuje i na novinové clánky a zastavuje se na poctu maximálne 250 studentu; viz též odhad výše uvedeného Z. Urbana na s. 26).
30 Práce je dostupná na internetové adrese: https://is.cz/webapps/zzp/download/120164344. Autorka bohužel neprihlédla k fondu ÚMŠ uloženému v Národním archivu Praha.
31 Srv. o nem: B. Ký., Josef Maštálko, "Bezdez. Prehled kulturních a prírodních pomeru severních Cech a Lužice" 1936, VII, s. 133-134. Ve své informativní brožure (Lužictí Srbové, Ceská Lípa 1946) píše na s. 28 o studiu Lužických Srbu na gymnasiu v Ceské Lípe (tehdy jich bylo 59), "aby Lužice po osvobození mela již hotové své školství jako základ duševního svého života", nebot "Nemci dosud nedovolili zrídit ryze srbskou školu ani jedinou ... Nemce ani druhá svetová válka nicemu nenaucila a nicí hrube Srby dále".
32 Pokud jde o chronologii dejin lužickosrbského gymnázia v Ceské Lípe a ve Varnsdorfu odkazuji na citovanou prehlednou práci: J. Melichar, op. cit.
33 Z. Urban, Ceská pomoc..., s. 23. Marja Kubašec (7.3.1890-13.4.1976), první lužickosrbská ucitelka, prekladatelka a spisovatelka, mimo jiné autorka epického románu o srbském uciteli v XVIII. století Boscij Serbin, preloženém do ceštiny (Nowy biografiski slownik..., s. 315-317; V. Bok, op. cit. s. 436; H. Ulbrechtová, op. cit., s. 194-196; R. Cermák, G. Maiello, op. cit., s. 148).
34 Jar. Bílek, Varnsdorf , LSV 1946, XXI, s. 65-66.
35 Byl clenem Kuratoria Verejné obchodní školy ve Varnsdorfu a vyucoval politickou výchovu, zemepis a telocvik hochu. Srv. o nem: M. Budarjowa, Karel Macku - wulki organizator a spechowar serbskeho šulstwa we Warnocicach,. "Rozhlad" 1997, 47, s. 446-450.
36 -al. (pravdepodobne Vladimír Zmeškal), Lužickosrbské školy v Cechách, LSV 1946, XXI, s. 59-60. Zmínené dva kursy existovaly ješte v letech 1946, 1947 a 1948. Od srpna 1946 zahájil ve Varnsdorfu kurs pro výchovu nových lužickosrbských ucitelu a kurs pri obchodní škole. Dne 31.12.1947 byl stav lužickosrbského studentstva ve Varnsdorfu následující:
Verejná obchodní škola, 1. a 2. rocník, celkem 29 žáku
Ucitelský kurs 20 žáku Kurs z uciva meštanské školy 29 žáku Reálné gymnasium Ústrední matice školské 106 žáku Studenti a ucitelé bydleli ve 3 budovách a správu lužickosrbských škol a internátu vykonávali Karel Macku a jeho manželka Ružena Macku, reditelka materské školy ve Varnsdorfu. V roce 1948 odcházejí lužickosrbští žáci i profesori zpet do Lužice. Od 1. zárí 1948 byla v lužickosrbském gymnasiu základním jazykem ceština a jen nekterým predmetum se vyucovalo srbsky. Dnem 30. cervna 1949 odcházejí z budovy školy a z Varnsdorfu lužickosrbští žáci i profesori. Jejich školství se melo podle rozhodnutí Krajského národního výboru v Liberci od príštího školního roku organizovat v Liberci (Bohumil Hynek, "Historie lužicko-srbského gymnasia v CSSR", atrojopis, In: Státní okresní archiv Ceská Lípa, Sbírka rukopisu, Lužickosrbské gymnasium, Rukopis c. 18/5, 2 strany).
37 SOkA Ceská Lípa, Strední ekonomická škola Ceská Lípa, i. c. 603, ev. c. K 10, složka Lužictí Srbové.
38 L. Šatava, Lužictí Srbové v severních Cechách od roku 1945 do soucasnosti, "Ceský lid. Národopisný casopis", 1986, 73, s. 18-23; Z. Valenta, Serbja w sewjernej Ceskej, "Rozhlad" 1997, 47, s. 451-454; R. Cermák, G. Maiello, op. cit., s. 117-127, na následujících stránkách (128-142) je prehled poválecné ceské sorabistické práce.
39 LSV 1947, XXII, s. 59.
40 Jurij Šolta (18.11.1886 Radwor - 1.9.1971 Budyšin) ucitel a kulturní pracovník. Již roku 1907 pusobil jako ucitel v Radworu, od roku 1938 pod dohledem nacistu. V letech 1945-1948 byl ucitel a vedoucí internátu lužických studentu ve Varnsdorfu, v letech 1948-1956 korektor v srbské tiskárne v Budyšíne, v letech 1953-1956 vyucoval srbštinu na Lidové univerzite a na obchodní škole v Budyšíne. Dirigent hudebních teles, autor cetných novinových clánku v srbských novinách, napr. Serbske Nowiny, Krajan, Nowa doba (Nowy biografiski slownik..., s. 551-552).
41 NA Praha, fond Ústrední matice školská, i. c. 786 (Škola lužickosrbská v Ceské Lípe, karton c. 584); jak z dokladu vyplývá, budování školství se konala impulzívne a teprve po jeho vybudování bylo dodatecne oficiálne schvalováno.
42 Jsou uloženy ve Státním okresním archivu Decín, fond 172; jména studentu nejsou vždy stejne psaná.
43 PhDr. Miklawš Krjecmar (6.9.1891 Chasow - 22.6.1967 Melník), po studiu v Budyšíne žil v Lužickém seminári v Praze (1906-1914), 1918-1920 studoval slavistiku a germanistiku, 1920-1940 ucil nemcinu na ceských školách v Praze, 1922-1953 lektor lužické srbštiny na UK Praha,1946-1948 ucil na srbském gymnasiu v Ceské Lípe a Varnsdorfu (které vedl jako reditel v letech 1947-1948), 1952 docent srbské filologie na UK Praha. Významný a publikacne cinný literární vedec na poli lužickosrbské literatury (A. Frinta, op. cit. s. 128-129; V. Bok, op. cit., s. 432-433; Nowy biografiski slownik..., s. 297-298; J. Šula, Z dejin boju o lužickosrbský národní stát: Interpelace Jana Cyže a dr. Miklawše Krjecmara ze dne 14. cervence 1945, CLV 2005, XV, s. 47-55.
44 Jan Brezan, primár oddelení chirurgie nemocnice v Kamjenci (Vl. Juricová, op. cit., s. 81). Narodil se 17.3.1932 ve Worklecích v Horní Lužici v rodine rolníka (SOkA Decín, fond 172, i. c. 14, Prihlašovací listy).
45 Gerat Libš (1935-2012) vystudoval slavistiku na univerzite v Lipsku, pozdeji i žurnalistiku. Byl lektorem Lidového nakladatelství Domowina a redaktorem casopisu Nowa doba. Prispíval dlouhá léta i do detského casopisu Plomjo. Zemrel v Pancicích-Kukowe (Vl. Juricová, op. cit., s. 78).
46 Zrejme Beno Njekela (1934-1998), pracovník rozhlasu, novinár a producent (V. Juricová, op. cit., s. 81).
47 Zápis jmen neodpovídá vždy lužickosrbskému znení.
48 PhDr. Herman Šleca (7.7.1892 Droždzij - 26.3.1948 Budyšin) po absolvování ucitelského semináre v Budyšíne a ucitelské praxi v Bukecach (1914-1917) absolvoval studium na UK v Praze (1918-1923) zakoncené doktorátem. Úcastnil se politické práce v Lužici (sokolské hnutí), v letech 1946-1948 ucil na srbském gymnasiu ve Varnsdorfu (kde vytvárel telocvicnou terminologii), od roku 1919 clen Matice srbské, nekolikrát veznený (A. Frinta op. cit., s. 129; Nowy biografisky slownik..., s. 544-545; nekrolog In memoriam, LSV 1948, XXIII s. 361-32).
49 Jurij Šolta (narozen 1934), ucitel a pracovník Matice lužickosrbské (Vl. Juricová, op. cit., s. 81).
50 PhDr. Rudolf Jenc (30.8.1903 Budyšin - 5.4.1979 Budyšin), literární historik a jazykovedec. Absolvoval ucitelský ústav v Budyšíne (1917-1924), ucitel v Budestecach (1934-1940), 1948-1949 ucil na srbském gymnasiu ve Varnsdorfu, poté vedecký pracovník. Autor dvousvazkových dejin srbské literatury (Stawizny serbskeho pismowstwa, 1954, 1960), pracoval v jazykozpytných komisích a úcastnil se práce na tvorbe srbské odborné terminologie, od roku 1923 clen Matice srbské (Nowy biografiski slownik k stawiznam a kulturje Serbow, s. 232-233).
51 Filip Jakubaš (27.4.1895 Bójswecy - 9.5.1966 Šerachow), ucitel a filolog. Po absolvování studia na katolickém ucitelském ústavu v Budyšíne ucil na ruzných školách, po nástupu nacismu mu bylo zakázáno vyucovat historii. Léta 1939-1945 strávil ve vojenské uniforme, poté ucil v Budestecach, v letech 1947-1949 ucil na srbském gymnasiu ve Varnsdorfu, podílel se na tvorbe hornolužicko-nemeckém slovníku (vyšel 1954), od roku 1917 clen Matice srbské (Nowy biografiski slownik..., s. 220-221).
52 Pawol Hejduška, ucitel (Vl. Juricová, op. cit., s. 81).
53 Jurij Ducman, ucitel (Vl. Juricová, op. cit., s. 81). Narodil se 3.2.1932 v rodine rolníka v Pancicích v Horní Lužici (SOkA Decín, fond 172, i. c. 14, Prihlašovací listy).
54 Marko Meškank (narozený 11. ledna 1934 ve Wotrowje), syn ucitele), lingvista a prekladatel (Vl. Juricová, op. cit., s. 81).
55 Jurij Michalk, narozený 28.3.1929 v rodine delníka, ucitel Vl. Juricová, op. cit., (s. 81; SOkA Decín, fond 172, i. c. 14, Prihlašovací listy).
56 Rudi Karel Tilich (1929-2007), diplomovaný agronom; jeho syn Stanislaw Rudi Tillich se stal prvním Lužickým Srbem na postu ministerského predsedy vlády Svobodného státu Sasko (Vl. Juricová, op. cit., s. 82).
57Jurij Krawža (1934 Špikaly - 1995 Budyšín), syn rolníka, studoval biologii a chemii. Stal se ucitelem, posléze lektorem nakladatelství a nakonec spisovatelem z povolání. Jeho nejznámejším dílem je novela z roku 1993 Certowa kowarnja (,Vl. Juricová, op. cit., s. 78; V. Bok, op. cit., s. 431; R. Cermák, G. Maiello, op. cit., s. 155).
58 Pawol Wowcerk (9.8.1905 Koslow - 26.12.1976 Budyšin) absolvoval v letech 1922-1928 gymnasium v Budyšíne, poté (928-1932) studoval v Lipsku a v Praze pedagogika, filosofii, psychologii a slavistiku, poté byl násilne preložen do nemeckého území. V letech 1946-1949 vyucoval srbštinu a ruštinu ve Varnsdorfu, v letech 1950-1970 vyucoval v Budyšíne na Srbském ucitelském ústavu. Vydával ucebnice lužické srbštiny, též kapesní slovník hornosrbsko-nemecký a nemecko-hornosrbský, prekládal z ruštiny (Nowy biografiski slownik..., s. 633-634).
59 Helmut Faska (narozen 8.4.1932 ve Wuježku v Horní Lužici), syn rolníka, studoval slavistiku, byl mnohaletým reditelem etnografického ústavu v Budyšíne. Spisovatel a prekladatel, spoluautor publikace Die Sorben in der Lausitz. Žije v Komorowe u Rakec (Vl. Juricová, op. cit., s. 76; SOkA Decín, fond 172, i. c. 14, Prihlašovací listy).
60 Bjarnat Rachel (16.4.1907 Nowe Bóšicy - 29.10.1973 Worklecy); povoláním ucitel, redaktor a lektor. Základní vzdelání nabyl v Budyšíne, v letech 1928-1931 studoval filologii a slavistiku v Lipsku a ve Vídni. Poté ucil na školách v Horní Lužici, od roku 1945 na Srbském reálném gymnasiu v Ceské Lípe a ve Varnsdorfu. V letech 1954-1961 pracoval jako lektor pro školní ucebnice prírodovedného zamerení v nakladatelství Volk und Wissen a Domowina, v letech 1961-1972 se vrátil do školství. Zpracoval radu srbských ucebnic pro matematiku, fyziku, zemepis i rucní práce, vytvárel odbornou terminologii (Nowy biografiski slownik..., s. 461-462).
61 Ben Budar (narozen 28.10.1928 v Koslove v rodine rolníka, zemrel 2011), v letech 1951-1954 vystudoval žurnalistiku na univerzite v Lipsku. Spisovatel, prekladatel, novinár, spolupracovník nakladatelství Domowina, rozhlasový redaktor. Od roku 1981 byl redaktorem casopisu "Rozhlad" a "Nowa doba". Mezi jeho známé knihy patrí Rebel Jan Cuška (1955) a Já, kocour Stani (1988). Zemrel v Chróscicích (Vl. Juricová, op. cit., s. 76; SOkA Decín, fond 172, i. c. 14, Prihlašovací listy).
62 Kata Cyžec, provdaná Malinkowa (narozená 1.5.1931 v Baconi - 1998), pocházela z ucitelské rodiny. Po gymnaziálních studiích se stala ucitelkou. Venovala se prekladum knih z nekolika slovanských jazyku a z nemciny. Z ceštiny preložila mj. Nemou barikádu Jana Drdy. Stala se vedeckou pracovnicí v oboru jazykovedné sorabistiky, pracovala i v redakci casopisu "Nowa doba" (Vl. Juricová, op. cit., s. 79; SOkA Decín, fond 172, i. c. 14, Prihlašovací listy).
63 Zrejme správne: Pawol VÖLKEL (1931-1997 Budyšín), lingvista, po studiích slavistiky se stal lektorem Lidového nakladatelství Domowina (v letech 1965-1989 jako hlavní redaktor, poté do roku 1992 reditel nakladatelství) a funkcionárem Domowiny. Vytvoril Hornosrbsko-ruský slovník (Vl. Juricová, op. cit., s. 80) a ve spolupráci s Timo Meškankem vydal Prawopisny slownik hornjoserbskeje rece. Hornjoserbsko-nemski slownik. Obersorbisch-deutsches Wörterbuch, Budyšin 2005. Jeho povídky jsou zastoupeny i v antalogiích, prekládal z nemciny i slovanských jazyku, zabýval se zpracováním pohádek pro deti (H. Ulbrechtová, op. cit., s. 193).
64 Gerat Kašpor (24.6.1930 - 21.10.1967), žurnalista, dlouholetý vedoucí srbského rozhlasového studia (Vl. Juricová, op. cit., s. 81; Nowy biografiski slownik..., s. 246-247).
65 Horst Meltka, ucitel gymnázia (Vl. Juricová, op. cit., s. 82).
66 Zygmunt Musiat (narozený 3.5.1930 v Kamjenci), pocházel ze smíšené rodiny srbsko-polské (matka Jadwiga), vystudoval slavistiku a etnografii. Byl vedeckým pracovníkem v oboru etnografie, také spisovatelem a prekladatelem. Byl cinný i v Matici lužickosrbské. V roce 1984 odešel do církevních služeb a žil v Budyšíne (Vl. Juricová, op. cit., s. 79; SOkA Decín, fond 172, i. c. 14, Prihlašovací listy).
67 Jurij Pecka, narozený 29.9.1932 v Nové Wjesce v rodine delníka, ucitel (Vl. Juricová, op. cit., s. 81; SOkA Decín, fond 172, i. c. 14, Prihlašovací listy).
68 Pawol Kmjec, katolický knez, narozený 30.12.1930 v Srbských Pazlicích jako syn kováre (Vl. Juricová, op. cit., s. 81; SOkA Decín, fond 172, i. c. 14, Prihlašovací listy).
69 Jurij Wuješ (15.1.1905 Njebelcicy - 22.12.1968 Budyšin), ucitel, básník, redaktor, divadelník. V letech 1919-1926 studoval na ucitelském ústavu v Budyšíne, poté ucil v Chróscicích a v Njebelcicích, léta 1940-1945 prožil jako voják. Po návratu z Varnsdorfu (v letech 1949-1954) byl šéfredaktor "Nové doby", poté prešel do Srbského lidového divadla. Angažoval se v sokolském hnutí, 1948 vstoupil do Komunistické strany Ceskoslovenska a byl clenem Ústredního akcního výboru Srbu v CSR (Nowy biografiski slownik..., s. 637-638).
70 Marka Winarjec, provdaná Budarjowa, ucitelka gymnázia (Vl. Juricová, op. cit., s. 81).
71 Jan Brankack (1930-1990), historik a profesor na univerzite v Lipsku (Vl. Juricová, op. cit., s. 81-82).
72 Jan Handrij Bart (narozen 31.3.1932 v Delnim Wujezde v rodine mlynáre), gymnaziální pedagog a tvurce jazykového projektu WITAJ! (Vl. Juricová, op. cit., s. 81).
73 Mercin Völkel (1934-2007), vystudoval v Lipsku žurnalistiku a sorabistiku, vetšinu svého života pusobil jako vedecký pracovník v Srbském institutu v Budyšíne. Byl také predsedou Matice lužickosrbské, zemrel ve Wojerecích (Vl. Juricová, op. cit., s. 80). Autor knihy Serbske nowiny a casopisy w zašlosci a w pritomnosci, Budyšin 1984 a redigoval Prinoški k stawiznam serbskeho pismowstwa let 1945-1990, Budyšin 1984.Napsal peknou vzpomínku na pobyt ve Varnsdorfu - viz níže.
74 Jan Kindermann, knez (Vl. Juricová, op. cit., s. 81).
75 V letech 1946-1948 absolvoval ceské gymnasium v Ceské Lípe i Jurij WRÓBL (31.1.1926 Wotrow - 24.4.1981 Chocebuz), který v letech 1948-1949 ucil ve Wojerecach, poté studoval v Praze telovýchovu a zemepis, pracoval pak v letech 1953-1980 na Srbské rozšírené škole v Chotebuzi (Nowy biografiski slownik..., s. 636). V dochovaných trídních knihách není uvedena Marja Brezanec (1.2.1934-27.2.1971), provdaná Mlynkowa, prozaicka, literární kriticka a redaktorka, která po studiu ve Varnsdorfu vystudovala v Lipsku germanistiku a pedagogiku (V. Bok, op. cit., s. 508-509) a Jan Wornar (7.12.1934-1999), prozaik, dramatik a prekladatel, který vystudoval telesnou výchovu a sorabistiku; pusobil jako ucitel na Srbském gymnáziu v Budyšíne a na Srbském ucitelském ústavu v Ralbicích, nekolik let byl predsedou Svazu lužickosrbských spisovatelu (V. Bok, op. cit., s. 741-742; Vl. Juricová, op. cit., s. 81).
76 Výrocní zpráva Státního reálného gymnasia v Ceské Lípe 1946-1947, Ceská Lípa 1947, s. 11.
77 Podle záznamu o porade profesoru ze dne 24. ledna 1947 presídlily II., III. a IV. trída ve dnech 16. a 17. prosince 1946 do Varnsdorfu, kde byla I. trída již od zacátku školního roku. Ministerstvo školství a osvety v Praze svolilo výnosem ze dne 17. ledna 1947, aby Ústrední matice školská jmenovala státního profesora Dr. M. Krjecmara reditelem lužickosrbského gymnasia ve Varnsdorfu.
78 Lužickosrbské spolkové reálné gymnasium z Ceské Lípy do Varnsdorfu, LSV 1947, s. 59. B. Šolta, J. Wrobl J. Pecka, Lužickosrbští abiturienti ceskolipského gymnasia se loucí s Ceskou Lípou, ‚Bezdez. Prehled kulturních a prírodních pomeru severních Cech a Lužice" 1948, X, s. 183. Clánek je zakoncen slovy: "Budeme celý svuj život vzpomínat na pobyt v Ceské Lípe. Prejeme Ceskolipským ze srdce mnoho zdraví a úspechu v dalším živote." O mimoškolních aktivitách lužickosrbských studentu behem školního roku , ale i o prázdninách doma, píše J. Pecka, (Lužickosrbské studentstvo po druhé svetové válce, "Bezdez" 1948, X, s. 151-155) a B. Šolta (Zájezd skupiny lužickosrbských studentu a studentek do Dolní Lužice, "Bezdez" 1948, X, s. 156-158). Beno ŠOLTA (1928-1986 Budyšín) maturoval v Ceské Lípe, vystudoval v Lipsku žurnalistiku. Spisovatel, novinár, dramaturg Srbského národního divadla (Vl. Juricová, op. cit., s. 80). O J. Wróblovi viz níže.
79 Cestný název Spolkového lužickosrbského reálného gymnasia ve Varnsdorfu, LSV 1947, XXII, s. 59. Informaci, že ministr školství a osvety propujcil spolkovému lužickosrbskému gymnasiu Ústrední matice školské ve Varnsdorfe cestný název, prinesl "Vestník Ministerstva školství a osvety" 1947, rocník III, sešit 4 z 28. února 1947, s. 79.
80 František Stašek (8.4.1885 Tymákov u Rokycan - 11.8.1946 Medonosy u Melníka), ceský právník, politik a státní cinitel. Po kratší soudní a advokátní praxi pusobil jako tajemník mestského úradu v Rokycanech, byl politicky cinný v mladoceské strane, za I. svetové války úcastník domácího odboje, v roce 1918 tajemník Národního výboru, v letech 1919-1940 odborový rada presidia ministerské rady, poté až do konce II. svetové války veznen v nacistických žalárích. Po osvobození až do své smrti byl prednosta národnostního odboru predsednictva ceskoslovenské vlády a zároven starosta Ústrední matice školské. Prední znalec národnostní otázky v Ceských zemích a zvlášte problematiky ceského pohranicí, angažoval se ve prospech národních práv Lužických Srbu a Cechu v Kladsku, organizoval styky se zahranicními krajany (M. Navrátil, Almanach ceskoslovenských právníku. Životopisný sborník cs. právníku, kterí pusobili v umení, vede, krásném písemnictví a politice od Karla IV. pocínaje až na naše doby, Praha 1930, s. 418; J. Maštalko, JUDr. František Stašek, "Bezdez" 1948, X, s. 100-102; Nowy biografiski slownik..., s. 520; J. Tomeš a kolektiv, Ceský biografický slovník XX. století. III, Praha 1999, s. 188).
81 Max Michalk (1905-1980), vystudoval v Budyšíne, ucil v Rachlove a poté v Bolborcích, v letech 1952-1970 prednášel na Srbském ucitelském ústavu. Podílel se na tvorbe lužickosrbských ucebnic, prekládal z ruštiny. Má zásluhy na výchove nové generace srbských ucitelu a na budování srbského školství po II. svetové válce (Nowy biografiski slownik..., s. 375).
82 Vše: NA Praha, ÚMŠ, fond 1669, i. c. 787, karton c. 584.
83 SOkA Decín, fond 172 (pruklep dopisu na vedomí Reditelství Staškova lužickosrbského gymnasia ÚMŠ ve Varnsdorfu, došlo 3.XII.1947). Studenty prijíždející po prázdninách do Varnsdorfu však cekaly na hranicích obtíže. " ... jsou Lužictí Srbové podle platných predpisu považováni za nemecké príslušníky a není jim dovoleno opouštet území Nemecka. Propustky k prekrocení hranic vydávají okupacní úrady jen ve výjimecných prípadech. Tato skutecnost zavinila, že lužickosrbská mládež, studující ve Varnsdorfu, nevrátila se pocátkem letošního školního roku z prázdnin v plném poctu do školy. Teprve po nekolika týdnech bylo možno zahájit pravidelné vyucování, když studenti dostali dovolení a vrátili se do Varnsdorfu" (Lužickosrbské školství ve Varnsdorfu, LSV 1947 XXII, s. 85). Na gymnasiu mel ucit v letech 1945-1948 (?!) a být vedoucím internátu ve Varnsdorfu Jurij Šolta (1886 Radwor - 1971 Budyšin), clen Matice srbské od roku 1911, kulturní pracovník (Nowy biografiski slownik..., s. 551-552).
84 O nem: A. Bresan, Pawol Nedo 1908-1984. Ein biografischer Beitrag zur sorbischen Geschichte, Bautzen 2002.
85 SOkA Decín, fond 172. Tyto Listy prihlašovací nesou podélné dodatecné razítko s textem STAŠKOVY LUŽICKOSRBSKÉ POBOCKY/GYMNASIA V LIBERCI, uvedeno je jméno rodicu a jejich zamestnání. Studenti vetšinou zminují clenství v CSM (= Ceskoslovenský svaz mládeže), úcast na brigádách ve Varnsdorfu a v zemedelství.
86 Gymnázium s lužickosrbským vyucovacím jazykem bylo založeno 1. zárí 1947 v Budyšíne jako "Serbska wyša šula". V léte roku 1951 zde první žáci složili maturitní zkoušku v lužickosrbském jazyce. Srv. též príslušné kapitoly ve sborníku: R. Šenowa, op. cit., s. 5 ad.
87 Dotaz ceských spisovatelu a politiku na situaci v Lužici v kvetnu 1919, "Pro Lusatia. Opolskie Studia Luzycoznawcze" 2015, 14, s. 33-50.
88 Podrobneji: J. Šula, Lužickosrbský den v Londýne roku 1944 (Lužictí Srbové a ceskoslovenská exilová vláda v Londýne), "Pro Lusatia. Opolskie Studia Luzycoznawcze" 2012, t. 11, s. 57-82 (dokumenty o poradách ceskoslovenských a polských dustojníku v Londýne jsou uloženy ve Vojenském historickém archivu Praha, Archivní a studijní ústav, fond 37-168/1). Viz rovnež: idem, Lužickosrbská otázka, ceskoslovenská vláda v Londýne a Jurij Wicaz, "Cesko-lužický vestník" XIV, Praha 2004, s. 29-32; idem, Ceskoslovenská exilová vláda v Londýne za II. svetové války a otázka budoucí príslušnosti kladského území, [w:] J. Šula, J. Cáp, R. Hlušicková, Kladský komitét 1945-1947. Studie a dokumenty, Trutnov 2017, s. 10-22.
89 Oba dokumenty byly vydány v publikaci Za svobodu Lužických Srbu. I. Sbírka dokumentu z kvetna - cervna 1945. Praha 1945 (vydala Spolecnost prátel Lužice v rade Lužickosrbská knihovnicka cís. 26).
90 Rozbor situace viz v citovaném clánku: J. Šula, Z dejin boju o lužickosrbský národní stát..., s. 47ad.
91 Narodil se 6.7.1905 ve Frýdku v ceské, národnostne nevyhranené rodine. Vychodil nemeckou obecnou školu a nemecké gymnázium, studoval na nemecké univerzite v Praze, ucil na nemeckém reálném gymnáziu v Bratislave. Roku 1939 emigroval pres Polsko do SSSR. Proklamoval svou teorii o dvoumilionovém lašském národe, utiskovaném a vysávaném Nemci a pak Cechy a Poláky. Vytvoril literární jazyk na podklade hornoostravského nárecí, ale jeho teorie lašského národa byla témer jednoznacne odmítnuta. Dostal se v Moskve do konfliktu s ceskou politickou emigrací. Literární tvorbu zacínal jako nemecký poeta, pozdeji publikoval v "lašském jazyku" a k textu pridával lašsko-ceský slovník (viz: Lexikon ceské literatury. Osobnosti, díla, instituce. II/2. Praha 1993, s. 1257-1260).
92 V. Kopecký, CSR a KSC. Pametní výpisy k historii Ceskoslovenské republiky a k boji KSC za socialistické Ceskoslovensko, Praha 1960, s. 317-319.
93 Podrobneji P. Palys, Panstwa s?owianskie wobec ?uzyc w latach 1945-1948, Opole 2014 (kapitola: Dylematy hegemona. ZSRR wobec Luzyc, s. 320-347).
94 Viz též o postoji sovetské strany a nemeckého vedení: Jaroslav ŠULA, Ješte jednou o tzv. kauze Národní partyzán Lužice, Opole 2011, s. 11-41; M. Cyganski, Luzyce w polityce Polski, Czechoslowacji, Zw?zku radzieckiego i Jugoslawii w latach 1946-1948. Studia Sl?skie 1997, LVI, 1997, s. 60.
95 A. S. Pronjewic, Stejišco ZSSR pri rozrisanju serbskeho narodneho prašenja po 2. swetowej wójnje, "Rozhlad" 1995, 45, s. 272-279; P. Palys, op. cit., s. 331 ad.
96 SED = Sjednocená socialistická strana Nemecka.
97 Kurt Krjenc (1907-1978); o nem: Nowy biografisky slownik..., s. 300-302).
98 Korla Janak (1891-1968); o nem: Nowy biografiski slowik..., s. 223-225.
99 T. Marczak, Granica zachodnia w polskiej polityce zagranicznej w latach 1944-1950, Wroclaw 1995, s. 193-196; autor cerpá - krome archivních dokumentu - rovnež z publikace J. Šolta, Zarys dziejów Serboluzyczan, Wroclaw 1984, s. 154 aj.
100 Zákon ale mluví o "lužickosrbském obyvatelstvu", nikoliv o príslušnících "lužickosrbského národa".
101 Srv. napr. B. Michajlov, Budoucnost Lužických Srbu, Praha 1949, s. 40-43. Zákonné narízení v Braniborsku na ochranu práv a rozvoje srbského obyvatelstva bylo schváleno zemským parlamentem dne 18. zárí 1950 (text otiskuje J. Petr, op. cit., s. 300-301).
102 A. Frinta, op. cit., s. 135-143 ad., s. 195-200.
103 O budování lužickosrbského základního i stredního školství viz: J. Petr, op. cit., s. 312-316; R. Cermák, G. Maiello, op. cit,, s. 98-99, 102, 109-113; R. Šenowa, op. cit.
104 Jindrich VACEK se kriticky vyjadruje k pomerum v kombinátu. Nemectí príchozí se svou averzí vuci srbskému obyvatelstvu a spoludelníkum netajili, zpívali nacionálnesocialistické písne, zdravili se "Heil Hitler", vysmívali se lužickosrbskému kroji atd. (K dokumentaci západogrodeckého nárecí lužické srbštiny, "Cesko-lužický vestník"2017, XXVII, s. 52-53).
105 Dzieje Górnych ?uzyc. Wladza, spoleczenstwo i kultura od sredniowiecza do konca XX wieku, Warszawa 2007, s. 345-348.
106 V. Hankovec, Postoje NDR k lužickosrbské menšine, "Práce z Archivu Akademie ved, rada A, svazek 8" (Slovanství a veda v 19. a 20. století) Praha 2005 (2006), s. 205-223. Takže se dá s urcitou nadsázkou ríci, že co se nepodarilo nacistum, to se podarilo demokratickým Nemcum po roce 1948. Soucasnou situaci na poli kulturního života a boje o srbskou školu, zejména vesnickou, sleduje dlouhodobe pražský "Cesko-lužický vestník", který vydává Spolecnost prátel Lužice.
107 K vývoji situace na mezinárodním fóru viz následující publikace, oprené o dostupné archivní dokumenty: K. V. Ševcenko, Lužickij vopros i Cechoslovakija (1945-1948), Moskva 2004 ; L. Kuberski, P. Palys, Od inkorporacji do autonomii kulturalnej. Kontakty polsko-serbo?uzyckie w latach 1945-1950, Opole 2005. Významná je ovšem syntetizující monografie P. Palys, op. cit.
108 J. Koch, op. cit., s. 88.
109 M. Völkel , Stále jsme vdecni za dávná léta. [w:] 90 let školy (1907-1997), Varnsdorf 1997, nepaginováno (citováno dle: Vl. Juricová, op. cit., s. 57, 74).

1999-2019 © Stowarzyszenie Polsko-Serbołużyckie PROLUSATIA
ontwerp en implementering: α CMa Σείριος